Kázání

STRAŠNICE 11.5.2019; dopoledne.

 

Píseň č. 2 „Svatý, svatý, svatý“

Píseň č. 172 „Ó jak mne těší radostná zvěst“

Text: Žalm 117:1  Chvalte Hospodina, všechny národy, všichni lidé, chvalte ho zpěvem,

2  neboť se nad námi mohutně klene jeho milosrdenství. Hospodinova věrnost je věčná! Haleluja.

 

Milé sestry a bratři.

SÍLA SLOVA

Rád bych se s vámi sdílel nad příběhem, který je plný paradoxů a překvapení.

To hlavní překvapení je na konci příběhu. V. 17. Dej mi trochu hlíny, asi tolik, kolik uvezou dva mezci.

Proč? Protože jsem něco poznal. Poznal jsem, že nemohu žít tak, jak jsem doposud žil.

Ale bude to pro mě těžké.

Chtěl bych sloužit Bohu. Ale v mé zemi to moc nejde. Tak mi dej kousek té vaší země, abych se na ní mohl klanět Hospodinu. Už se nechci klanět jiným bohům. Ti jsou pro mě zbyteční. Mám jen Hospodina

 

Víte proč? Protože poznal Boha v novém světle. Udělal s Bohem nevšední, osobní zkušenost.

Prožil uzdravení, prožil to, co znamená očištění, chce obětovat, tedy uvěřil v Mesiáše, protože každá oběť připomínala Beránka Božího.

A dále prožil, co je to odpuštění. Verš 18 o tom 2x mluví.

 

Jak k tomu došlo?

První paradox.

 

Někdo, kdo dokázal odpouštět a kdo se nemstil a neměl špatné myšlenky, bylo dítě.

Dítě, které bylo ukradeno, uneseno loupeživými vojáky. Holčička, jejíž jméno naznáme.

 

2 Královská 5:1  Naamán, velitel vojska aramejského krále, byl u svého pána ve veliké vážnosti a oblibě, protože skrze něho dal Hospodin Aramejcům vítězství. Tento muž, udatný bohatýr, byl postižen malomocenstvím.

2  Jednou vyrazily z Aramu hordy a zajaly v izraelské zemi malé děvčátko. To sloužilo Naamánově ženě.

3  Řeklo své paní: "Kdyby se můj pán dostal k proroku, který je v Samaří, ten by ho jistě malomocenství zbavil."

4  Naamán to šel oznámit svému pánu: "Tak a tak mluvilo to děvče z izraelské země."

5  Aramejský král řekl: "Vyprav se tam a já pošlu izraelskému králi dopis." I šel. Vzal s sebou deset talentů stříbra a šest tisíc šekelů zlata a desatery sváteční šaty.

6  Izraelskému králi přinesl dopis: "Jakmile ti dojde tento dopis, s nímž jsem ti poslal svého služebníka Naamána, zbav ho malomocenství."

7  Když izraelský král dopis přečetl, roztrhl své roucho a řekl: "Jsem snad Bůh, abych rozdával smrt nebo život, že ke mně posílá někoho, abych ho zbavil malomocenství? Jen uvažte a pohleďte, že hledá proti mně záminku!"

 

Malou dívenku, kterou bral vážně ministr obrany i samotný král země.

Obdivujeme sílu slova.

Nezáleží na tom, kdo mluví, záleží na stavu srdce a mysli.

Dítě oddané Pánu Bohu. Dítě, které bylo nějak vychováno a když bylo mimo rodinu, tak se za ni rodiče nemuseli stydět.

Víme podle v. 3. že je zde zachycena jedna věta. To není moc. Ale co způsobila! Lavinu událostí.

 

A je zde překvapení číslo dvě.

Král aramejský píše kolegovi, králi Izraelskému. Prosím Tě, uzdrav mého ministra obrany, protože malá holčička od vás nám řekla, že ve vašem království by ho uzdravili z malomocenství. My jsme totiž slova toho děvčátka vzali vážně. Jaká je moc slova?

 

Král je překvapen, zdrcen, vidí v tom záminku k válce. Ale to je začátek obrácení jednoho člověka. Zatímco dítě svojí bezprostředností vede k záchraně, král je ve zmatcích. Trhá svoje roucho.

 

Ale do hry opět vstupuje Slovo.

 

2 Královská 5:8  Když Elíša, muž Boží, uslyšel, že izraelský král roztrhl své roucho, vzkázal králi: "Proč jsi roztrhl své roucho? Jen ať přijde ke mně. Pozná, že je v Izraeli prorok."

 

Prorok Elíša zná svého Boha nějak jinak, než král. Asi tak, jako to děvče.

 

Je zde další paradox.

 

2 Královská 5:9  Naamán tedy přijel se svými koni a s vozem a zastavil u vchodu do Elíšova domu.

10  Elíša mu po poslovi vzkázal: "Jdi, omyj se sedmkrát v Jordánu a tvé tělo bude opět zdravé. Budeš čist."

11  Ale Naamán se rozlítil a odešel. Řekl: "Hle, říkal jsem si: »Zajisté ke mně vyjde, postaví se a bude vzývat jméno Hospodina, svého Boha, bude mávat rukou směrem k posvátnému místu, a tak mě zbaví malomocenství.«

12  Cožpak nejsou damašské řeky Abána a Parpar lepší než všechny vody izraelské? Cožpak jsem se nemohl omýt v nich, abych byl čist?" Obrátil se a rozhořčeně odcházel.

 

Každý člověk má nějakou představu o tom, jak ten druhý bude jednat. Ale nemylme se, to bývá falešná představa.

Náman přijel k prorokovi. Náman, vojevůdce, vysoce postavený muž. Čeká, že se s ním také na úrovni bude jednat. Víte, jako bylo jeho překvapení, když Elizeus ho ani nepřišel přivítat? Ani chléb ze solí, ani vodu mu nenabídl.

Vždyť měl přijít, přivítat ho, dělat obřady, mávat rukama, naklonit si Boha, obětovat, krásně se obléct…Náboženské představy. Čím více ceremonií, čím více okázalosti, klanění, zvonění, klekání, tím víc to zabere. Uděláme na Boha dojem. Nic, nic, nic. Jen sluha nese vzkaz.

 

I otrok má své místo v plánu spasení.

 

Děj má spád. Blížíme se k dalšímu paradoxu. Služebníci ministra obrany, možná náměstkové reagují na zklamání svého pána.

Nepočítal s tím, že se s ním bude takto jednat. Žádné přivítání, žádná hudba, žádná vznešená osobnost ho nepřivítala. Ani květiny, ani salvy z děla.

Jen sluha mu přinesl vzkaz od toho, který reprezentoval Boha.

Zatímco velitel dává průchod svému rozhořčení, služebníci mu říkají něco, co postřehli bystřeji než jejich velitel.

 

2 Královská 5:13  Ale jeho služebníci přistoupili a domlouvali mu: "Otče, ten prorok ti řekl důležitou věc. Proč bys to neudělal? Přece ti řekl: »Omyj se, a budeš čist.«"

14  On tedy sestoupil a ponořil se sedmkrát do Jordánu podle slova muže Božího. A jeho tělo bylo opět jako tělo malého chlapce. Byl čist.

 

Tvoje uražení tě nevyléčí. Prorok měl pro tebe důležité, jednoduché poselství. Co když má pravdu? Co když bys měl slevit a poslechnout. Vždyť prorok ti řekl, omyj se a budeš čist.

Zde jsme u jednoho podstatného bodu. To malomocenství ty skvrny na těle byly zapříčiněny skvrnami na duši. Duše, nitro bylo nečisté a Bůh měl pro něho řešení.

 

Chtělo to postoj poslušnosti a pokory.

7x ponořen do Jordánu vychází z Jordánu čist. Bůh zasáhl. Bylo zde Boží slovo, byla zde poslušnost. Nevíme, proč se měl ponořit 7x. Ale on to udělal. Ne po svém, ale podle Boží vůle.

 

Vidíme na tomto příkladu, jak je křesťanství nedůsledné.

  • Bible hovoří o křtu ponořením

  • My si to vylepšíme, a budeme kropit. Co na tom. Ale kdyby se Náman ponořil 6x, nebyl by uzdraven.

  • Bible hovoří o sobotě

  • My si to vylepšíme nedělí. No a co. Den jako den. Ale kdyby se Náman ponořil do jiné vody, nebo jen 5x nic by se nestalo. Bůh by nemohl udělat zázrak.

  • Důvěra v Bibli. Kdo by přidal, nebo ubral…

  • My to vylepšíme. Klidně tam budeme přidávat, že už to není Bible. Ale kdyby takto jednal Náman, malomocenství by mu zůstalo

Tak důsledného Boha máme!

 

A zde přichází ono překvapení.

 

Budu chodit do pohanského chrámu, ale já už nejsem pohan.

Náman byl obrácený pohan.

 

Uprostřed války mezi Aramejci a Izraelem, v napjatých vztazích prožil očistění, odpuštění, víru v Hospodina.

 

Je dobré si všimnout a uvědomit, že i nemoc byla ve službě Hospodina. Bez své nemoci by své obrácení neprožil. Někdy můžeme žehrat na to, co nás postihlo, jaké ztráty jsem zaznamenaly, jaká zklamání jsme prožili, jak prožíváme svůj život, že se to ani přežít nedá.

Ale Bůh vedl tohoto politika a důstojníka k tomu, aby v něm a skrze něho a přes nemoc něco sdělil velké, pohanské říši.

 

Obdivuji, jak přirozená je evangelizace.

 

Náman ale ví, že má povinnosti státnického charakteru, a že s králem musí na bohoslužbu. Důsledný Bůh, jakoby mu slevuje.

 

Ano, konej své povinnosti, já ti odpustím, jdi v pokoji.

 

2 Královská 5:15  Vrátil se k muži Božímu s celým svým průvodem. Přišel a postavil se před něho a řekl: "Hle, poznal jsem, že není Boha na celé zemi, jenom v Izraeli. A nyní přijmi prosím od svého služebníka projev vděčnosti."

16  Elíša odvětil: "Jakože živ je Hospodin, v jehož službách stojím, nevezmu nic." Třebaže ho nutil, aby si něco vzal, on odmítl.

17  Potom Naamán řekl: "Tedy nic? Kéž je tvému služebníku dáno tolik prsti, kolik unese pár mezků, neboť tvůj služebník už nebude připravovat zápalné oběti ani obětní hody jiným bohům než Hospodinu.

18  Toliko v této věci ať Hospodin tvému služebníku odpustí: Když můj pán vstupuje do domu Rimónova, aby se tam klaněl, a opírá se o mou ruku, i já se v Rimónově domě skláním. Když se tedy v Rimónově domě budu sklánět, ať Hospodin tvému služebníku tuto věc odpustí!"

19  On mu řekl: "Jdi v pokoji."

 

Jak to, že Bůh je v jedné věci přísný, nesmlouvavý a v druhé „přivře oko“?

 

Které to jsou situace, které jsou hodně důležité?

 

Přijmi PJK. Odevzdej mu svůj život.

 

O tom se nesmlouvá.

 

Když Bůh něco vyjádřil, něco řekl, tak to asi myslel vážně.

 

Ale je zde jedna pozoruhodná věc.

 

Kde se mám sklánět, kde mám Boha uctívat, to, zdá se je druhořadé.

 

Proč?

 

Protože bohoslužba je v prvé řadě záležitost srdce a Ducha.

 

Jan 4:20  Naši předkové uctívali Boha na této hoře, ale vy říkáte, že místo, na němž má být Bůh uctíván, je v Jeruzalémě!"

21  Ježíš jí odpoví: "Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře ani v Jeruzalémě.

22  Vy uctíváte, co neznáte; my uctíváme, co známe, neboť spása je ze Židů.

23  Ale přichází hodina, ano již je tu, kdy ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě. A Otec si přeje, aby ho lidé takto ctili.

24  Bůh je Duch a ti, kdo ho uctívají, mají tak činit v Duchu a v pravdě."

 

Žena, která mluvila s Ježíšem neřeší svůj život, hrůzu, ve které žila. Ale řeší, kde má Boha uctívat. Jeruzalém? Samaří? Někde jinde?

 

Uctívání v Duchu a v Pravdě.

 

Ty máš být chrámem Ducha. To je místo, to tvé srdce, kde se mají rodit ty ušlechtilé pohnutky. Kde se má zjevit Kristus.

 

Zjevení Janovo 2:16  Proto se obrať! Ne-li, brzo k tobě přijdu a budu s nimi bojovat mečem svých úst.

Zjevení Janovo 2:5  Rozpomeň se, odkud jsi klesl, navrať se a jednej jako dřív. Ne-li, přijdu na tebe a pohnu tvým svícnem z jeho místa, jestliže se neobrátíš.

 

Ježíš přijde brzy.

Buď nás vykoupí, nebo s námi a o nás bude bojovat.

Uctívat v Duchu a Pravdě.

 

Nemusíš chodit do Jeruzaléma. Někteří lidé chtějí být pokřtěni tam, kde kdys křtil Jan.

 

To není důležité. Pravda, kterou Bible zjevuje a Duch, který tě povede, jsou zárukou, že ve tvém nitru bude probíhat ta pravá bohoslužba.

 

Plná lásky a vztahu.

Protože když k tomu nedojde, tak je zbytečné kamkoliv chodit.

Nic nehovořím o chození do sboru. I Náman si vzal kus půdy. Protože byl přesvědčen, že to správně. Ale rozhodující je duch, se kterým tam jdeme.

 

Amen

 

 

Kázání dne 4.5.2019- CASD Sbor Praha 10- Strašnice   br.Josef Dvořák

Bůh, který v lidském světě nemá obdobu

(Ž 121; Lk 15,11-24)

 

Vážené mi bohoslužebné shromáždění, sestry a bratři, studenti, přátelé

            Minulou neděli byl znovu zvolen předsedou ČS Vítek Vurst. To patrně víte. Je předsedou, který vytváří mezi lidmi mosty a je lidský. To vím já. Záhy po odhlasování citoval chvějícím se hlasem biblický text, v němž nachází oporu:

 

„Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc?

Pomoc mi přijde od Hospodina, On učinil nebe a zemi.“

 

Až budeš příště otevírat svou Bibli u Žalmu 121, možná si vzpomeneš na tento příběh: Jednoho dne na Teologický seminář na Sázavu přijel muž, který se zasloužil o překlad Bible, jenž používáme. Jmenuje se prof. Miloš Bič. Do učebny vstoupil drobný človíček, menší než-li já. Každému se zářivým úsměvem podal ruku a začal vyprávět.

„Ležel jsem na pryčně baráku koncentračního tábora v Dachau. Onemocněl jsem tyfem. Měl jsem za to, že rána nedožiju. Začal jsem se modlit žalm.“

Protože byl starozákonník, pamatoval si text v hebrejštině. Byl to „Vítkův“ ŽALM 121: „Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přijde od Hospodina, On učinil nebe a zemi.“ Když tu mu to došlo. Hebrejská předložka mod znamená nejen „od“, ale také „ve společenství“. Odkud ti přijde pomoc? „Ve společenství s Hospodinem.“

Až budeš příště otevírat svou Bibli, možná si vzpomeneš na tento příběh, nalistuješ si Žalm 121 a v poznámce pod čarou si přečteš, že pomoc od Hospodina znamená „pomoc ve společenství s Ním“. A budeš vědět jako jeden/jedna z mála, že ta poznámka je svědectvím o tom, že biblický text zachránil život. A mně bude připomínat, že se jím uvedl náš předseda.

Učiníme střih do Nového zákona, zaposloucháme se do jednoho z nejkrásnějších podobenství, do podobenství o marnotratném synu. To by se spíše mělo nazývat „Podobenství o návratu ztraceného (= mrtvého) syna“.

Vyprávění Ježíše Nazaretského o ztraceném (= mrtvém) mladíkovi, podle latinské Vulgáty o ztraceném adolescentovi, začíná synovou žádostí: „Otče, dej mi část jmění = podstaty (řecky úsia, latinsky substantia), které(á) na mě připadá.“ Co udělá Otec? Jak se zachová? Hned následně se praví: „On jim tedy přidělil živnost (= život)“ (řec. bios, lat. substantia; Lk 15,12). Oba bratři, adolescent i jeho bratr senior (dle lat. textu), od otce dostali prostředky k existenci. Značnou část životního (též vnitřního) bohatství (kapitálu) mladí lidé ještě nezaslouženě dostávají od rodičů (někdy i formací v církvi). Mladší syn otcem darovanou živnost (= podstatu) zpeněžil, kamsi daleko od otce odešel a dle Lk 15,13 „rozmařilým životem svůj majetek rozházel“. Kraličtí malebně přetlumočili: „rozmrhal statek svůj, živ jsa prostopášně (neřádně)“. Řecké znění uvádí: „vyplýtval (rozsypal) svou podstatu životem (řec. dzoé) mravně zkaženým (prostopášným, marnotratným či bez záchrany)“, obdobně praví latinský text: „promarnil podstatu svou žitím luxusním (požitkářským).“ Bible nám praví, že život lze prohrát, že naší podstatu můžeme promrhat!

Pokud bychom přístup otce k dítěti z podobenství hodlali následovat, pak jde bez pomoci shůry o nesnesitelný nárok, totiž dát druhým (svým dětem) svobodu jít vlastní cestou, třebaže by znamenala promrhání podstaty. Hloubka mladíkova znelidštění nemůže být vyjádřena plastičtěji a marně se rozhlížím po adekvátní analogii z naší kultury. Svou lidskou podstatu i život (řec. dzoé), jenž měl být kultivován Bohem, záměnou za Boha promrhal s prostitutkami, jak zdůrazňuje jeho starší bratr, ba snížil se do identity nečistých zvířat, prasat – žil s nimi, avšak jedl hůře než ony, i proto se též připravil o možnost „dojít si pro odpuštění do chrámu“. Naskýtá se závažná otázka. Není snad otec za důsledky, tj. za synovu promrhanou podstatu i jeho sociální propad odpovědný, když obé umožnil? Vždyť na základě otcovy vstřícnosti „mrtev byl a … ztratil se...“. (Lk 15,24) Tato otázka nakonec pozbude svého opodstatnění, v tento moment vyprávění má však svou váhu. Mnoho lidských životů u promrhané podstaty končí a ze ztracenosti se již nevymaní. Ovšem pro podobenství tento moment není tím ústředním děním.

Více pochopíme z Dt 21,18-21 (doslovněji přeloženo): „Když se syn k otci chová nepoddajně (svéhlavě) a vzpurně (staví-li se na odpor), nenaslouchá-li hlasu otce a hlasu matky, když ani trest nepomůže, pak ho otec a matka popadnou a vyvedou jej k starcům města, k bráně. Vše starcům řeknou: Tento je nepoddajný a vzpurný, nenaslouchá v hlasu našem (nenechá si poradit), je marnotratný (z-l-l), bezcenný (kral. i ČEP žráč) a ochlasta. Poté ho kamenuje každý muž města a zemře. Tak odstraníš zlo z nitra svého. Nechť to celý Izrael slyší a bojí se.“ Tedy otec na vlastní úkor synovi umožnil existenci coby sebestředného parazita. Z jakých důvodů? Jistě měl syna rád. Podle rabínů žádní rodiče tohoto tórického ustanovení nikdy nevyužili. Soud je v Písmu náročná událost. Otec i matka by se v obžalobě museli shodnout (podmínka dvou svědků), jako rodiče by se stali součástí soudního projednávání (nenesou-li na marnotratnosti vážný podíl) a v případě odsouzení by se na zabití svého syna ukamenováním aktivně podíleli. Krajní realizace Mojžíšova zákona by byla autoritami města zvolena jen potud, pokud by byla vina skutečně prokázána a bylo shledáno, že poprava člověka bude jedinou možností k obnovení „ideálních“ podmínek k harmonickému životu (šalom).

Podle rabínů nikdy tento paragraf „rodinného práva“ nebyl v judaismu uplatněn. Když lidští rodiče se k něčemu takovému neodhodlali, jak bychom takové zacházení měli požadovat od Boha?

Závažné v příběhu je, že mladý muž (dle doslovného překladu kralických) „přišel k sobě“, latinský text uvádí: „v sobě se navrátil“. Sousloví „přišel k sobě“ se v Bibli nalézá jen jednou, též proto je nemožné vyjádřit, co přesně znamená. U každého může sousloví – „přišel k sobě“ – zahrnovat specifické zápasy, jen důsledky bývají obdobné. Mladík si při své retrospektivě přiznal následující: „zhřešil jsem proti nebi i vůči otci“; doslova „minul jsem se cílem“, „šlápl jsem vedle“, „zlomil jsem vztah“. Lidskému životu zohledňujícímu Boha Hospodina přináleží vyznávání vin v trojí rovině. Ovšem přiznat si chybu (promrhanou podstatu) je nesmírně těžké, rovněž uvědomit si své selhání vůči nebi i směrem k nejbližším. Ztracený (= mrtvý) mladík si ve své samomluvě řekl: „vstanu a půjdu ke svému otci…“. A skutečně „vstal“ a „šel“ ke svému otci. Slůvko „vstanu“ či „vstal“ (ČEP i kraličtí; Lk 15,18.20) v řeckém jazyce (anastás) znamená rovněž „být vzkříšen“. Proto otec v podobenství po dvakráte radostně vyznává: „tento můj syn (tvůj bratr) mrtev byl a zase žije, ztratil se, a je nalezen“. (Lk 15,24.32) Pro co se ve své samomluvě mladý člověk, který povstal ze smrti do života, rozhodl, to uskutečnil, když coby odcizený i neblaze (omylem) změněný promluvil: „otče, zlomil jsem vztah vůči nebi i s tebou“. Klíčové v celém vyprávění je otcovo gesto, vstřícný pohyb k synovi. Když spatřil vracejícího se syna, vyběhl mu vstříc. Následně mu lidskou identitu otcovským přijetím daroval. Syna adolescenta, který totálně znevážil otcovo jméno i čest, otec vyhlíží, čeká, zda se vrátí, ba vybíhá mu vstříc: „Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil.“ (Lk 15,20) Starší bratr odmítl sdílet s marnotratným domov. Pak synovi seniorovi, jenž zpochybnil i odmítl otcovy postoje či činy, vybíhá taktéž vstříc, aby ho „přemluvil“ k návratu domů.

Ve starém Orientu, v přísné patriarchální rodině té doby by otec marnotratnému synu vstříc nevyběhl, patrně ani dnes ne, tak jako by ještě před sedmdesáti lety český sedlák nevyběhl vstříc synovi, který by promrhal otcovo hospodářství. Mít se ke komu vrátit v životě i o životě zásadně rozhoduje a nezastupitelně chrání chybující před ničivými událostmi. Bůh Otec vstříc vyběhl, vybíhá. My pro takového Boha Otce z vlastní zkušenosti ani z našeho světa nenacházíme obdobu. Ježíš Nazaretský ozřejmění „povahy“ Boha Otce vlastně zdvojuje. O Bohu Otci vypráví podobenství a současně týž příběh prožívá, aby nás současně učinil aktéry téhož životního obrácení (navrácení) coby marnotratných. Kdy a jak nám Bůh Otec vybíhá vstříc? Od početí svého Syna, přes Jeho narození, život, smrt i zmrtvýchvstání, až po Kristův druhý příchod. Ovšem Hospodinovo otcovsky vstřícné vybíhání předpokládá podstatný, osobní, účastnický podíl: víru. Víru, že každé – „přišel k sobě“ – Boží přijetí předchází. Ježíšův život cele odkazuje na Boha Otce, který naše návraty podněcuje, vyhlíží a vracejícím se vybíhá vstříc.

            Až budeš „pozvedat své oči“ a hledat pomoc, přijde Ti ve společenství s Bohem Otce. Kristus Pán je Jeho „vyběhnutím naproti“, Jeho „reprezentací“ přijetí.

Amen

J. Dvořák

Sobotní kázání ze dne 27.4.2019- sbor CASD- sbor Praha - Strašnice

Josef Slowík

Staňme se inkluzivními, nikoliv exkluzivními křesťany

Mnoho lidí v dnešním světě si přeje patřit mezi elitu – mezi ty, kteří jsou ve společnosti považováni za exkluzivní skupinu. Jestliže je něco exkluzivní, není to pro všechny, ale pouze pro některé. Exkluzivita bývá spojena se zvýhodněním některých jedinců nebo skupin.

Pokud ale patříte mezi lidi se speciálními potřebami, obvykle to znamená, že jste spíše znevýhodněni oproti ostatním. Ve společnosti je toto znevýhodnění většinou vnímáno jako hendikep a často vede také k negativnímu označení člověka – k jeho onálepkování a stigmatizaci.

Je mezi Kristovými následovníky situace jiná? Jaký je a jaký by měl být postoj křesťanské církve k lidem se speciálními potřebami - tedy k těm, kdo jsou jakkoliv odlišní nebo znevýhodnění?

Pokud je církev opravdu Kristovým tělem, musí být nevyhnutelně inkluzivním společenstvím. Exkluzivita do křesťanského společenství nepatří (Jk 2,1-9).

Apoštol Pavel v 1K 12 (verše 12-27) popisuje církev jako organizmus složený z mnoha částí (orgánů, údů), které jsou na sobě vzájemně závislé a kde má každá část své nenahraditelné místo – a jestliže některý orgán chybí, tělo není úplné. Varuje před tím, abychom některé orgány zanedbávaly nebo podceňovaly – to může být zároveň nebezpečné a nespravedlivé/nemoudré (vždyť i některé orgány ve fyzickém těle jsou malé a zdánlivě neatraktivní, přitom však životně důležité)!

Doposud jsme často zanedbávali a podceňovali ty, kteří se nám zdáli možná příliš slabí, znevýhodnění, nezajímaví anebo odlišní, než abychom jim věnovali větší pozornost. Možná stále žijeme v obavách, že kdo neslyší, nemůže zaslechnout naše hlásání evangelia. A že ten kdo nevidí, nemůže zahlédnout krásu Božího stvoření. A že na vozíku se dá stěží dojet až do Božího království. Možná je největší překážkou, že s těmito lidmi neumíme komunikovat a nevíme, jak se k nim správně chovat, protože s nimi zatím nemáme osobní zkušenost.

Možná jsme někdy i trochu zmateni, že dnes nedokážeme uzdravovat všechny neslyšící, nevidomé, ochrnuté nebo jinak postižené lidi kolem nás, jako to dělal Ježíš a apoštolové. Jako by se dnes už neděly zázraky… Ale skutečný zázrak není, že uzdravíme všechny lidi s postižením nebo onemocněním: skutečným  zázrakem je, jestliže je dokážeme přijmout mezi sebe jako rovnoprávné a rovnocenné součásti Kristova těla – jeho církve.

Z pohledu Bible to jsou lidé, kteří také mají perspektivu v Hospodinově království. Bůh s nimi počítá v ostatku svého lidu (Jr 31,7-9). I pro ně platí pozvání – a Hospodin předpokládá, že oni (na rozdíl od některých jiných pozvaných) neodmítnou (Lk 14,21) – možná i z toho důvodu, že jim se na tomto světě obvykle nenabízí tolik pozvání a příležitostí jako ostatním. V evangeliu přece čteme, že lidí se speciálními potřebami byly kolem Ježíše plné zástupy (Mt 15,30). Určitě ne všechny ve své době mohl uzdravit - vždyť i po jeho nanebevstoupení jeho učedníci další takové lidi potkávají a některé také uzdravují. Procento těchto lidí ve společnosti se tím ale rozhodně dramaticky nesnížilo - jsou nadále mezi námi a kolem nás. Bůh je nikdy neodstranil (ani pomocí zázraku) – namísto toho vždy učil svůj lid a církev, jak k nim má přistupovat: nikdy neměli být diskriminováni nebo utiskováni (Lv 19,14-15; Ex 22,21), naopak Bůh vidí jejich potenciál a počítá s nimi (Iz 35,4-6).

Mnohdy se jako křesťané uchylujeme k teologii prosperity: Bůh je pro nás především tím, kdo nám zajistí úspěch a komfort pro náš život. Biblický příběh ale odráží spíše prosociální a antidiskriminační teologii: každý člověk je zván k přijetí Boží milosti a k následování Ježíše, nikdo není vyloučen z možnosti stát se součástí Kristova těla a Jeho živého chrámu – včetně lidí společensky znevýhodněných nebo přímo odmítaných (1K 12; Ef 2,19-22; Jk 2,8-9).

Lidé se speciálními potřebami potřebují v některých záležitostech pomoci – ale sami mají také mnoho co nabídnout. Nejsou a nechtějí být závislí pouze na službě druhých – chtějí a dokážou také sami sloužit. Nemají pouze speciální potřeby – mají obvykle také speciální schopnosti, dovednosti a obdarování – tak, jako všichni Kristovi následovníci. Jenom je musíme rozpoznat a využít – potom uvidíme nejenom jejich různá omezení nebo znevýhodnění, ale i to, čím nás mohou obohacovat.

V 9. kapitole Janova evangelia čteme o tom, jak Ježíš potkává člověka od narození nevidomého. Učedníkům okamžitě vyvstane otázka, která ukazuje na zažité předsudky a mýtů Židů (a po nich i křesťanů) o tom, že postižení člověka je vždy důsledkem jeho hříchu – anebo hříchu jeho předků. Tento názor jim ale Ježíš vyvrací – a co více: ukazuje na postižení člověka dokonce jako na možnou příležitost k projevu Boží milosti a moci. Ježíš v tomto příběhu nevidomého člověka uzdraví – nic složitého a sofistikovaného, použije obyčejné bláto a vodu. To ale není to nejdůležitější. Uzdravení se odehraje v sobotu, a když se to dozví členové náboženské elity, zavolají si toho dříve nevidomého člověka a vyptávají se na podrobnosti toho zázračného uzdravení. Mají dokonce podezření, že vůbec nevidomý nebyl a že to celé mohl být nějaký podvod. Proto si předvolají i jeho rodiče - a ti je odkážou zpět na jejich původně nevidomého syna. Dnes bychom takové chování pravděpodobně označili za zdravý rodičovský postoj, který respektuje samostatnost a nezávislost jejich dospělého dítěte s postižením - ve skutečnosti zde ale tito rodiče takto jednali pouze ze strachu před vyloučením ze synagogy…). A tak je předvolán znovu ten zázračně uzdravený muž, aby dosvědčil, že Ježíš je hříšník. Ježíš totiž disponuje neobvyklou mocí a elitní učenci nevědí, odkud ta moc pochází. A teď přichází okamžik, kdy jim ten dříve nevidomý muž překvapivě moudře odpoví: „To je právě divné: Vy nevíte, odkud je – a otevřel mi oči! Víme, že hříšníky Bůh neslyší; slyší však toho, kdo ho ctí a činí jeho vůli. Co je svět světem, nebylo slýcháno, že by někdo otevřel oči slepého od narození. Kdyby tento člověk nebyl od Boha, nemohl by nic takového učinit.“ (J 9,30-33) To si náboženští vůdcové samozřejmě nenechají líbit a muže vyženou. Jak jasná ukázka toho, že problém s přijetím lidí s postižením nespočívá v postižení samotném: vždyť tento muž byl svého postižen už zbaven, ale oni na něj nahlížejí jako někoho méněcenného a znevýhodněného! Problém spočívá tedy spíše v srdcích a hlavách lidí v jeho okolí.

Ta velmi zralá a moudrá odpověď člověka, který byl od narození nevidomý, ukazuje důležitou pravdu: Přestože žil od narození s těžkým postižením a to jej nepochybně limitovalo v přístupu ke vzdělávání, k účasti na životě náboženské komunity i v začlenění do společnosti, jeho odpověď ukazuje na osobnostní vyzrálost, dobrou znalost písma i dostatečné morální kompetence a schopnost obhájit svůj postoj. Nevíme, jak k tomu všemu přišel – ale jasně vidíme, že jeho vrozené postižení jej nediskvalifikovalo do pozice člověka neschopného a závislého pouze napomoci druhých. Ježíš, který se s ním následně znovu setkává, dokonce celou situaci nakonec pojmenovává a vysvětluje: Tento člověk byl sice od narození nevidomý, ale ve skutečnosti to podstatné jasně viděl a porozuměl tomu. Mnozí významní lidé kolem něj naopak fyzicky viděli, ve skutečnosti však byli duchovně slepí. (J 9,39)

V inkluzivním přístupu nejsou důležité vady, postižení nebo omezení, které můžeme u lidí identifikovat – důležité jsou především jejich schopnosti, obdarování a potenciál, pro jejichž uplatnění bychom měli hledat možnosti a příležitosti. Respekt k jejich originalitě a uznání jejich rovnocennosti a rovnoprávnosti musí dostat přednost před požadavkem na jejich jednostrannou asimilaci (tedy naprosté přizpůsobení okolní většině), protože v mnoha případech takové přizpůsobení není pro lidi se speciálními potřebami ani možné.

Pro vytváření inkluzivních církevních společenství nám může pomoci jednoduchá strategie tzv. "3B":

1. Bezbariérovost – nejenom jako fyzická bezbariérovost např. pro osoby na vozíku, ale také odstraňováním bariér v komunikaci s lidmi se speciálními potřebami, bariér předsudků apod.

2. Bezpečí – abychom se přestali obávat kontaktu s těmi, kdo jsou odlišní nebo mají některé speciální potřeby a abychom také vytvářeli společenství, do kterých se tito lidé nebudou moci obávat vstoupit a stát se jejich součástí.

3. Blízkost – protože zejména lidé se speciálními potřebami mají často omezené příležitosti k sociálním kontaktům a být součástí společenství pro ně neznamená pouze sobotní návštěvu bohoslužby; právě oni mohou být impulsem k tomu, abychom nebyli církví křesťanů pouze jednoho dne v týdnu, ale stále žijícím organizmem.

4. Biblický pohled na člověka se znevýhodněním – nikde v Bibli nenacházíme informace, že by Hospodin lidi se speciálními potřebami odmítal, naopak se k nim hlásí a dokonce se s nimi i ztotožňuje (např. Mt 25,34-40)…

5. Budování společenství – je naším posláním společně vytvářet Kristovo tělo a Jeho živoucí chrám, v němž mají místo všichni následovníci bez rozdílu a bez ohledu na jakákoliv omezení nebo tzv. speciální potřeby…

Právě takové církevní společenství může být už zde na zemi zkušeností přítomného Božího království a rovněž svědectvím o Bohu, který nikoho, kdo k němu přijde, nevyžene ven (J 6,37-40).

13.4. 2018 Praha-Strašnice                    „ZA PENÍZE“

Milé sestry a bratři, v Bibli jsem narazil na místo, které mě velmi překvapilo. Nakonec, Bible je

plná překvapení.

Tak jsem toto místo z Bible zapracoval do kázání.

Je to příběh o dvou křtech a o tom, jak by mohly být nedovyprávěné biblické příběhy dovyprávěny v našich životech.

Skutky apoštolské 8:5  Filip odešel do města Samaří a zvěstoval tam Krista.

Úvodní verše 1.-5. hovoří o tom, že nastalo velké pronásledování. Proč nastalo? Pán Bůh něco dopustil. V Jeruzalémě bylo tak dobře a tak se dařilo, že nikdo nechtěl z Jeruzaléma odejít. Pán Bůh tedy dopustil problémy. Problém zvaný Saul, Pavel. Učedníci se rozprchli a všude, kam přišli, hlásali evangelium.

Hlásali tam Krista. To evangelium bylo tak jednoduché, tak srozumitelné, že lidi nadchlo. Víte proč? Protože tomu rozuměli. Je zde zvláštní vyjádření. Oni nehovořili o Kristu, oni HLÁSALI KRISTA. Mezi tím je rozdíl. Nebylo to neosobní vyprávění. Bylo to živé svědectví a představení Pána Ježíše Krista.

Evangelium je jednoduché:

  1. Ježíš je Stvořitel a Vykupitel
  2. Ježíš přišel, aby za nás zemřel a vstal 3. den z mrtvých.
  3. Ježíš přijde ještě jednu na tuto zem.

Navíc, Boží Duch působil znamení a zázraky. Slovo potvrzené mocnými činy.

6  Všichni lidé byli zaujati Filipovými slovy, když je slyšeli, a když viděli znamení, která činil.

7  Neboť z mnoha posedlých vycházeli s velikým křikem nečistí duchové a mnoho ochrnutých a chromých bylo uzdraveno.

8  A tak nastala veliká radost v tom městě.

 

Je zvláštní, že se hlásání evangelia v Samaří tak dařilo. Snad byl začátek v tom, jak byl Ježíš u Jákobovy studny s ženou ze Samaří. Ona k Ježíši přivedla celé město. Tam byl položen základ pro pozdější dílo, ve kterém pokračoval Filip.

 

To bylo radosti. Lidé byli osvobozeni z moci zlých sil. Posedlí byli uzdravováni.

1 Petrův 5:8  Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako `lev řvoucí´ a hledá, koho by pohltil.

9  Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy.

10  A Bůh veškeré milosti, který vás povolal ke své věčné slávě v Kristu, po krátkém utrpení vás obnoví, utvrdí, posílí a postaví na pevný základ.

 

On umí jen vystrašit, vyděsit. Žel, chce a někdy se to daří, chce ovládat myšlení člověka. Chce vstoupit do nitra a tam dělá kravál a zmatek a odvádí od PJK.

Jak to bylo u Jidáše?

Jan 13:2  Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,

Jan 13:27  Tehdy, po té skývě vstoupil do něho satan. Ježíš mu řekl: "Co chceš učinit, učiň hned!"

 

  1. Obtěžuje, pokouší, obchází – je nutno se bránit.
  2. Vkládá, chce ovládat – je nutno odložit to, co se snaží vkládat do mysli.
  3. Vstupuje, chce vládnout – tam je problém, musí se vyhnat, když se chce.

Přitom se bude tvářit, že se nic neděje, že vlastně neexistuje, že už není pomoci, že je nutné si zoufat.

9  Jeden muž, jménem Šimon, který tam žil, už dlouhou dobu svou magií uváděl v úžas samařský lid; říkal o sobě, že je v něm božská moc.

Zde, v tomto příběhu začíná popis toho, co to je boj mezi dobrem a zlem. Zlo a původce zla se snaží napodobovat Boží moc. Ten zlý se vydává za dobrého a chce tím získat důvěru, chce oklamat, zničit psychiku, život a věčný život člověka.

10  Všichni - prostí i významní - mu dychtivě naslouchali a říkali si: "On je ta božská moc, která se nazývá Veliká."

11  Poslouchali ho ve všem proto, že na ně dlouhý čas působil svou magií.

Když se káže evangelium, začnou se aktivovat síly zla. Jak asi boj mezi dobrem a zlem dopadne? Popis zla:

 Nenápadné, tajemné působení magie.

Magie je označení s nejasným vymezením, v zásadě se v pohledu na magii střetává hermetický (okultní) a etnologický (vědecký) výklad a oba základní výklady si vzájemně odporují a popírají se. ... Další teorie pak považují magii za vědění, nebo schopnosti které člověk ztratil.

Magie je něco nadpřirozeného, něco, co lidem propůjčuje až "božské" schopnosti (a nesouvisí jenom s lidmi). Bývá většinou součástí různých náboženství. 

Může to být totéž co esoterismus nebo okultismus. 

Slovo magie je podle jednoho z pramenů odvozováno od sibiřských šamanů ze slova могучий (moguči) jako mocný, ten, který má moc a může vykonávat..., což mění dost zprofanovaný význam slova.

Dělíme ji na aktivní část: Teurgii [zabývající se duchy, anděly, démony a bohy] a pasivní část: Mystiku [taje, duchovní zkušenosti, úsilí o nábož. prožitek] 
trikové manipulace „kouzelníka“ vyluzující představy splněných přání, mizení, vznášení se, ap. po máchnutí hůlky

Etnologové magii často spojují se šamanismem a čarodějnictvím, je také chápána jako určitý druh náboženství[1], který souvisí se snahou ovládat přírodní síly, které překračují momentální poznání společnosti[2] a s vírou, že to za splnění jistých podmínek lze. Za magii lze proto považovat jakoukoliv snahu člověka používat to, co považuje za Boha či božstvo, „ke svým službám, k plnění svých přání a psychologických potřeb“[3]. Opakem magie je modlitba.[4] Hermetický výklad považuje magii za pozůstatek dávné vědy[5]. Okrajově se lze setkat i s názory, že se jedná o vědění sdělené mimozemšťany[6], s čímž prakticky koresponduje názor některých okultistů o tom, že magie byla lidem předána padlými anděly.

Lze říci, že magie je nejvyšší hermetickou vědou a zároveň potvrzením hermetismu jako myšlenkového proudu. Jako taková si klade za cíl naučit se ovládat přírodní zákony a lidi, přičemž k tomuto cíli používá prostředků, které jsou z vědeckého hlediska často nepotvrditelné anebo přímo mu odporující.

Magie je tedy něco, co nejde pojmenovat, je to něco tajemného, nevíme, co je za tím, je to něco, co se schovává, něco, co nějak působí, ale je to obestřeno tajemstvím se schopností ovládat síly, které se vymykají běžnému lidskému jednání a zkušenosti.

Síla dobra a síly zla se střetávají. Jednoduché, jasné evangelium, dobrá zpráva o Ježíši proti silám tajemným, nepřehledným, ale fungujícím.

Krásné je, že Filip dokázal, že evangelium také funguje. To je něco, co dnes potřebujeme. Aby evangelium fungovalo. Aby bylo vidět mocné činy, které Ježíš skrze své následovníky dělá. Tam v Samaří uvěřil Filipově zvěsti.

Ta zvěst se skládala ze dvou komponentů:

12  Ale když uvěřili Filipově zvěsti o Božím království a o Ježíši Kristu, dávali se pokřtít muži i ženy.

  • Zvěst o Božím království. Tedy o 2. příchodu PJK. -   MOTIVACE
  • Zvěst o PJK, o jeho životě, o jeho službě, o jeho slovech a činech. -  RADOST A POKOJ

Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat.

13  Tu uvěřil i sám Šimon, dal se pokřtít, byl stále s Filipem a nevycházel z úžasu, když viděl, jak se tu dějí veliká znamení a mocné činy.

Moc evangelia nějak zapůsobila i na šamana a mága Šimona. Možná pod vlivem okolí, kdy se lidé nechávali křtít, i on se nechal pokřtít. Nemůže se od nich odtrhnout. Žasl a byl nadšený. Viděl mnohé zkušenosti a Boží mocné činy. A když apoštolové přišli z Jeruzaléma, znovu žasl.

14  Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana.

15  Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý,

16  neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše.

17  Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.

 

Pak přišli bratři z Jeruzaléma. Nadšeni, jak se evangelium šíří za hranice Jeruzaléma. Jak se vyplňují slova PJK o tom, že mají být svědky.

Skutky apoštolské 1:8  ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."

Ježíšovo proroctví se plnilo. Bratři přišli a konali pozoruhodnou činnost. Modlili se za pokřtěné. A když se modlili, a Ježíš byl v centru jejich pozornosti, Duch svatý sestoupil a dával Duchovní dary a vytvářel ovoce Ducha.

Víte, proč máme Duchovní dary? Abychom efektivně sloužili, podle schopností a darů, které nám Pán Bůh dal. To nebylo jen emoční vzepětí. To bylo vyzbrojení k službě.

Exodus 31:3  Naplnil jsem ho Božím duchem, totiž moudrostí, důvtipem a znalostí každého díla,

4  aby uměl dovedně pracovat se zlatem, stříbrem a mědí,

Ovoce Ducha nás dělají důvěryhodnými, když máme používat dary Ducha.

18  Když Šimon viděl, že ten, na koho apoštolové vloží ruce, dostává Ducha svatého, nabídl jim peníze a řekl: 19  "Dejte i mně tu moc, aby Ducha svatého dostal každý, na koho vložím ruce."

 

To je zvláštní. Pokřtěný člověk a neorientuje se. Není mu jasno v základních otázkách. V činnosti PJK a Ducha svatého. Chce mít nesporné výhody z toho, co viděl. Chce ovládat moc Ducha. Přitom si neuvědomuje, že my máme být ovládáni. Něco si nese z minulosti a nemůže se toho zbavit.

Ve své upřímnosti dělá zásadní chyby. I když byl vyučen a pokřtěn, něco mu chybělo. Jak se s tím vyrovnají apoštolové? Co mu řeknou? Jak budou jednat? Kolik lásky do toho dají?

20  Petr mu odpověděl: "Tvé peníze ať jsou zatraceny i s tebou: Myslil sis, že se Boží dar dá získat za peníze! 21  Tato moc není pro tebe a nemůžeš mít na ní podíl, neboť tvé srdce není upřímné před Bohem. 22  Odvrať se proto od této své ničemnosti a pros Boha; snad ti odpustí, co jsi zamýšlel.

23  Vidím, že jsi pln hořké závisti a v zajetí nepravosti."

 

Zajímavé je, že k němu nehovoří Filip, který ho křtil, ale Petr, který nebyl emočně zainteresovaný.

S veškerou láskou, kterou měl, s veškerou zaníceností pro evangelium, s veškerou přísností, kterou jim propůjčila autorita Ducha Ježíšova, nastavují zrcadlo. Docela drsně popisují jeho stav.

To, co si myslíš, to je špatně. To, že chceš pomocí peněz a vlivu něčeho dosáhnout, to je špatně. Protože tvé srdce není upřímné před Bohem. Protože tvé myšlení je zkažené, ničemné, zlé. Jsi naplněn – ale ne Duchem, ale hořkou závisti. Jsi doposud zajatcem nepravost.

Je zvláštní, že on prožil velkou zkušenost. Od magie ke křtu. Ale křest není všechno. Křest je začátek, je to startovní čára do jiného života.

To, co je zvláštní, je to, jak s ním bratři mluví. Copak nemají strach, že odejde od Krista? Copak se tak mluví s čerstvě obráceným člověkem? Copak se to hodí, taková tvrdost?

Žádný strach. Šimon to přežije. Dík otevřenosti a pokoře, se kterou bratři s Šimonem jednají, Šimon prožívá obrat v myšlení, pokoru, pokání:

24  Šimon na to řekl: "Modlete se za mne k Bohu, aby mne nepostihlo nic z toho, o čem jste mluvili."

Šimon prosí o modlitby. Bratři to nemysleli zle. Ale museli jasně vyjádřit Boží stanovisko. A kupodivu, Boží moc a síla PJK a přítomnost Ducha svatého vybudovali stav pokory.

A tak jak jsme již zvyklí z Nového Zákona, i tento příběh zůstává nedokončen. Nevíme, jak to dopadlo.

Víte proč? Protože to jsou i naše příběhy. A my je dokončíme svým životem.

Tak, jako marnotratný syn prožíval obrat v životě a jeho starší bratr to nezvládal, také tento příběh není dokončený, tak zde to je podobně.

A jak to dopadne v našem životě? Jaké to bude? Bude mít evangelium tu moc, že nás přivede k pokání?

Izajáš 30:15  Neboť toto praví Panovník Hospodin, Svatý Izraele: "V obrácení a ztišení bude vaše spása, v klidu a důvěře vaše vítězství. Vy však nechcete,

Jeremjáš 6:16  Toto praví Hospodin: "Stůjte na cestách a vyhlížejte, ptejte se na stezky věčnosti: Kde je ta dobrá cesta? Vydejte se po ní a vaše duše naleznou klid. Ale oni řekli: »Nepůjdeme.«

Myslím, že tento příběh vede k zamyšlení. Jakou sílu má evangelium, které nosím v srdci?

Když vycházíme z toho, co jsme prožívali, neulpělo na nás něco, co by  chtěl změnit, upravit?

Když nám někdo řekne něco, co se nedobře poslouchá, co s tím uděláme? Co vše se u mě změnilo do doby, kdy jsem byl pokřtěn. Odehrál se nějaký posun? Nechejme ten nedokončený příběh dokončit v našem životě.

 

Další příběh hovoří o křtu etiopského úředníka. Tento vysoce postavený muž se setkal s Beránkem Božím. Je to jiný příběh. Na jehož konci je radost. Takto by měl končit každý křest. Radost by měla provázet život každého křesťana. 

 

 

Amen

Strašnice 09-03-2019
Dnes jsme v úkole probírali poselství 3 andělů.
Stěžejní záležitost v učení naší církve…
Jakou větou začíná a jakou končí?
Bojte se Boha a vzdejte mu čest… - …Zde se ukáže
vytrvalost svatých, kteří zachovávají Boží přikázání
a věrnost Ježíši.“
Ježíšova věrnost > kdo z vás to dokáže? Když Ježíš
v kázání na hoře vysvětluje, co je míněno těmi
výrazy / slovy = nezabiješ, nepožádáš… > kdo z vás
to dokáže?
Jaké 2 protiklady jsou ve ZJ představeny?
Beránek x šelma; 2 charaktery – láska x zisk – být x
mít – obětovat se za hříchy druhých x trestat,
soudit hříchy druhých
Co je mi bližší…? Vím, jak by to mělo být, ale to
neznamená, že to tak je. Ježíš schválně
zdůrazňuje, že vykonaný skutek je předcházen
myšlenkou a tam právě míří. Do nás, do naší
mysli, do našich temných zákoutí, míří do našich
úkrytů, kde schováváme svůj toxický odpad, kde
to páchne hnilobou a rozkladem.
Anebo někdo z vás toto dokáže?
Mat 5;43-44
Slyšeli jste, že bylo řečeno: ‚Milovati budeš bližního
svého a nenávidět nepřítele svého.‘ Já však vám
pravím: Milujte své nepřátele a modlete se za ty,
kdo vás pronásledují,
Jak se to může stát? Jak mám dělat něco, co
neumím změnit, čemu neumím poručit?
Iz 11;1-5
I vzejde proutek z pařezu Jišajova a výhonek z jeho
kořenů vydá ovoce. Na něm spočine duch
Hospodinův: duch moudrosti a rozumnosti, duch
rady a bohatýrské síly, duch poznání a bázně
Hospodinovy. Bázní Hospodinovou bude
prodchnut. Nebude soudit podle toho, co vidí oči,
nebude rozhodovat podle toho, co slyší uši, nýbrž
bude soudit nuzné spravedlivě, o pokorných v zemi
bude rozhodovat podle práva. Žezlem svých úst
bude bít zemi, dechem svých rtů usmrtí
svévolníka. Jeho bedra budou opásána
spravedlností a jeho boky přepásá věrnost.
Pařez – čeho je pro vás symbolem? Něco starého,
mrtvého, zbytečného, neužitečného.
Můžeme to vztáhnout na tehdejší stav celého
národa, ale i na stav jednotlivce, na sebe.
Ale je tu naděje, něco se děje, něco se mění – cosi
nepatrného, snadno zranitelného, cosi, co se nám
oproti pařezu nezdá pevné a bytelné. Výhonek (Iz
53;2) Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z
vyprahlé země, neměl vzhled ani důstojnost. Viděli
jsme ho, ale byl tak nevzhledný, že jsme po něm
nedychtili. – zde je doslova použit výraz kojenec.
Plně závislý výhonek na kořenech x plně nezávislý
pařez. 2 charaktery – vědomá závislost x vědomá
nezávislost – život x smrt
z pařezu Jišajova – víme, že v době boje D&G byl
příliš starý na boj…=zbytečný, neužitečný, starý,
pro okolí mrtvý, ale…
Jišaj > „zde je (Hospodin)“; jiné vyjádření formule
smlouvy (JSEM = zmocňuji se, způsobuji, ovládám)
Na něm spočine duch Hospodinův – víme
z informace o počátku, že Duch nemohl/neměl na
čem spočinout, byl tam chaos, temnota, místo
veškerého vzdoru, odporu, nezávislosti..
Ale zde Duch spočinul na kojenci, na nepatrném
na snadno zranitelném, na plně závislém..
I.Petr 4;14
Jestliže jste hanobeni pro jméno Kristovo (jste
jeho nositeli, jste v rodině), blaze vám, neboť na
vás spočívá Duch slávy, Duch Boží.
.. duch poznání a bázně Hospodinovy. Bázní
Hospodinovou bude prodchnut.
Kdosi popsal bázeň Hospodinovu jako stav, kdy
žiju úplně stejně, jako kdyby neustále stál vedle
mě. Tzn. bez pokrytectví, přetvářky, hry na
někoho, kým nejsem.
Co byla první věta poselství 3 andělů a věta
následující… Bojte se Boha a vzdejte mu čest
neboť nastala hodina Jeho soudu..
SNC: Nebude soudit podle toho, jak se věci na
první pohled jeví, ani rozhodovat na základě řečí,
které se donesou jeho sluchu. Bude uplatňovat
spravedlnost pro potřebné a chránit práva všech
přehlížených a zbídačených lidí. (Blahoslavenství)
Bude hledět do nás, do naší mysli, do našich
temných zákoutí, do našich úkrytů, kde
schováváme svůj toxický odpad, kde to páchne
hnilobou a rozkladem, ale kde něco přece jen raší,
má se k životu. V tom se projevuje Jeho věrnost
vůči nám – věrnost Ježíšova. Poslal
Přímluvce/Utěšitele, Ducha, chce spočinout na
každém takovém náznaku změny k životu.
Poselství 3 andělů > stěžejní záležitost v učení naší
církve… Církev koho, že to jsme? Čekajících
příchod.
Luk 24;15-16
jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a
šel s nimi. Ale něco jako by bránilo jejich očím,
aby ho poznali.
Čekáme Jeho příchod, ale poznáme Ho..?
Luk 17;20-21

Strašnice 9.2.2019

Kniha Zjevení – povzbuzení a inspirace.

Milé sestry a bratři, rád bych tímto kázáním navázal na studium knihy Zjevení, které máme toto čtvrtletí v sobotní škole.

Nemohu se zbavit dojmu, že lidé mají jistou dávku obavy ze studia této knihy. Je to škoda, protože je slíbeno, že ten, kdo se touto knihou bude zabývat, prožije zvláštní požehnání.

Zjevení Janovo 1:3  Blaze tomu, kdo předčítá slova tohoto proroctví, a blaze těm, kdo slyší a zachovávají, co je tu napsáno, neboť čas je blízko.

Rád bych se zeptal, kdy vám je blaze? Při dobrém jídle, když dostanete výplatu? Když se na nás někdo usměje? Když vezmeme knihu do ruky, uvaříme si čaj, máme klid, je nám blaze.

Přál bych si, aby nám bylo blaze, když budeme číst, a k tomu ještě v kolektivu studovat. Když tomu bude věnovat pozornost, tedy bude slyšet, poslouchat, naslouchat, o čemž svědčí sedm výroků, které říkají:

Zjevení Janovo 2:7  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze stromu života v Božím ráji."

Zjevení Janovo 2:11  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží."

Zjevení Janovo 2:17  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím: Tomu, kdo zvítězí, dám jíst ze skryté many; dám mu bílý kamének, a na tom kaménku je napsáno nové jméno, které nezná nikdo než ten, kdo je dostává."

Zjevení Janovo 2:26  Kdo zvítězí a setrvá v mých skutcích až do konce, tomu dám moc nad národy:

27  bude je pást železnou berlou, jako hliněné nádobí je bude rozbíjet

28  - tak jako já jsem tu moc přijal od svého Otce. Tomu, kdo zvítězí, dám hvězdu jitřní.

29  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Zjevení 3:5  Kdo zvítězí, bude oděn bělostným rouchem a jeho jméno nevymažu z knihy života, nýbrž přiznám se k němu před svým Otcem a před jeho anděly.

6  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Zjevení Janovo 3:12  Kdo zvítězí, toho učiním sloupem v chrámě svého Boha a chrám již neopustí; napíšu na něj jméno svého Boha a jméno jeho města, nového Jeruzaléma který sestupuje z nebe od mého Boha, i jméno své nové.

13  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Zjevení 3:21  Kdo zvítězí, tomu dám usednout se mnou na trůn, tak jako já jsem zvítězil a usedl s Otcem na jeho trůn.

22  Kdo má uši, slyš, co Duch praví církvím."

Takže v této knize je věnována zvláštní pozornost tomu, co znamená slyšet. Je to o slyšení hlasu Ducha svatého. Co se tam stále opakuje?

Tvrzení: KDO ZVÍTĚZÍ.

Motivace: DÁM MU 4x v textu použito: Dám mu jíst – 2x, dám mu hvězdu jitřní, dám mu moc, dám mu trůn. Potom je tam dáno zaslíbení, že druhá smrt nemá v životě toho člověka místo. Tedy dá život věčný. Dá bělostné roucho. Dá pevnost, jako je pevnost sloupu.

Tvrzení o vítězství a motivace.

Nestojí za to se této knize věnovat?

Navíc, takto kniha začíná obrovským povzbuzením.

Když totiž spojíme verš 1. a 5-6, dostaneme vysvětlení toho, jak dosahovat vítězství v našem životě.

Zjevení Janovo 1:1  Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.

Zjevení Janovo 1:5  a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů

6  a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen.

První verš hovoří o tom, že jsme služebníky, nebo, vzato z řečtiny, jak se mohl každý dočíst v 1. úkolu, otroky.

S tím se nedá než souhlasit. Celá země je v otroctví hříchu, nesvobody, závislostí, nemoci a smrti, peněz, různých vášní, povinností. Bůh je ten, který se s tím nesmířil.

Proto v 5-6 verši čteme, že Bůh a Ježíš a Duch svatý učinili velkou věc.

Z otroků jsme se dík oběti a krvi PJK stali KRÁLOVSKÝM KNĚŽSTVEM.

To je povzbuzení. Nejsi tady na zemi, uprostřed mnoha obtíží jen nějakým chudákem, otrokem,  který si neustále na něco stěžuje.

Jsme královským kněžstvem.

Prosím Tě, jak se cítíš? Jako otrok, nebo jako královský kněz? Možná jak kdy. A taky, možná obojí. Zdá se, že to chce text vyjádřit. Ale nemusíme se cítit bídně, slabě, jako otroci. Jakou hodnotu nám dává oběť Pána Ježíše Krista? Jsme královské kněžstvo.

Je nám slíbeno vítězství.

Abychom tomu lépe porozuměli, máme v Bibli několik příkladů, ze kterých je patrné, že to je reálné.

Josef Egyptský. Stává se otrokem, dokonce vězněm, je nespravedlivě odsouzený. On si nestěžuje, i když si myslím, že prolil nejednu slzu.

Aby nám děj ukázal, že posléze sedí vedle faraona na trůnu.

Hadesa, neboli Ester. Dítě, sirotek, potomek zotročeného národa. Stává se královnou a zachráncem Božího lidu.

Mladý Daniel. Potomek nějakého šlechtice nebo někoho z královského rodu. Velmi nadaný mladý muž, jinoch. Prožívá národní katastrofu a jako otrok je veden do Babylonu. Víte, jak tam dopadl? Sedí vedle krále a řídí celou zemi.

Z otroctví na královský trůn. To je povzbuzení, motivace a tvrzení této knihy. No, nestojí za to věnovat jí patřičnou pozornost?

Vždyť studium této knihy nás může probudit. Ze spící církve může udělat živé, probuzené společenství.

My jsme ale tuto sobotu hovořili v sobotní škole o zapečetění.

O co se jedná? Jaký proces je tady nastíněn?

Co s námi chce Pán Bůh udělat?

Rád bych, abychom šli z povrchu do hloubky. To jsme nakonec mohli prožít 10 dnů v lednu na začátku roku.

Obecně, v našich řadách je jedno povědomí. Kdo zachovává sobotu, má pečeť živého Boha.

Je sobota pečetí? Tedy, to, že jsme se zde shromáždili, je to znamením toho, že jsme zapečetěni?

To je vážná otázka. Přece, každou sobotu chodíme do sboru. Máme k tomu nějaký důvod.

Ezechiel 20:12  Dal jsem jim také své dny odpočinku, aby byly znamením mezi mnou a jimi, aby věděli, že já Hospodin je posvěcuji.

Ezechiel 20:20  Svěťte mé dny odpočinku a budou znamením mezi mnou a vámi, abyste věděli, že já jsem Hospodin, váš Bůh.«

Sobota je v prvé řadě dnem setkávání. První zmínka v Bibli o sobotě hovoří o tom, že to byl Stvořitel, který přichází za člověkem a zve ho do společenství, A Ezechiel píše, sobota je dána proto, aby byla znamením, mezi Bohem a námi, a abychom věděli.

Abychom tedy něco právě v sobotu poznali.

Že Pán Bůh s námi něco dělá. Že postupně, sobotu od soboty něco dělá s naší povahou, s našim myšlením, s našich charakterem, s našimi reakcemi, s našimi slovy a činy.

Máme tedy vědět, co s námi dělá; že nás posvěcuje.

Našel jsem na internetu pěknou definici posvěcení:

Posvěcením nazýváme dlouhodobé pů­so­bení Ducha svatého v životě věřících lidí, jež proměňuje jejich charakter, touhy a jednání tak, aby byli svatí a podobní Kristu.

Ospravedlnění je jednorázová událost; posvěcení je neustálý proces. Ospravedlnění nás osvobozuje od viny plynoucí z hříchu, posvěcení od znečištění hříchu. Jak vidno, obojí představuje nezbytné části Božího spásného díla v nás.

 

Proč právě sobota je tak důležitá? Protože v ní se učíme, a máme  na to 24 hodin, a nikdo nás při tom nemusí rušit, že s námi Bůh něco dělá.

Navíc, sobota je dnem shromažďování. Tedy dobou, kdy jsme spolu. A něco si navzájem vyjadřujeme. Právě v kolektivu se ukáže, jak nám to jde.

Bůh s námi něco dělá a ten, co sedí vedle nás má právo a možnost to poznat.

Je pohodlnější být v sobotu doma. Ať mě nikdo neruší, nikdo mi v mé zbožnosti nepřekáží.

Momentálně jsou na světě 3 skupiny lidí.

  1. Ti, co patří, náležejí Bohu a myslí to s ním vážně. Nechávají na sebe působit Slovo a Duch svatý je přivádí k Slunci spravedlnosti PJK.

Malachiáš 3:20  Ale vám, kdo se bojíte mého jména, vzejde slunce spravedlnosti se zdravím na paprscích. Rozběhnete se a budete poskakovat jako vykrmení býčci,,

Tak, jako nás sluníčko poznamenává, tak jsme poznamenání Boží přítomností, jeho láskou, jeho křížem, jeho spravedlností. To je něco, co nás mění a už se to nedá zastavit, pokud tímto směrem pokračujeme.

Sobota je nazvána pečetí to proto, že když jsme Bohem poznamenáni v naší povaze,  v konečném důsledku se to nedá změnit. Jsme Jeho vlastnictvím.

  1. Ta druhá skupina lidí, to jsou ti, co s Bohem nechtějí mít nic společného.
  2. Třetí skupina, to jsou ti lhostejní, ti, co se doposud nerozhodli. Bible nás učí, že právě kvůli této skupině lidí doposud nenastal 2. příchod PJK.

2 Petrův 3:9  Pán neotálí splnit svá zaslíbení, jak si to někteří vykládají, nýbrž má s námi trpělivost, protože si nepřeje, aby někdo zahynul, ale chce, aby všichni dospěli k pokání.

Události, které se v nás i v našem okolí odehrávají, posouvají rozhodnutí lhostejných ke konkrétnímu postoji.

Až nastane chvíle, kdy na světě nebudou skupiny 3, ale 2.

A v té chvíli končí doba zapečeťování. Je rozhodnuto a 2. příchod PJK může nastat.

Co je to zapečeťování? Vystavení se působení Ducha svatého, jako se vystavujeme slunci.

Efezským 4:30  A nezarmucujte svatého Ducha Božího, jehož pečeť nesete pro den vykoupení.

Zapečeťování je ryze vztahová záležitost. Stejně jako sobota.

To co děláme, děláme v určitém vztahu s Bohem, který nás formuje.

Bratr Doukhan ve své knize „Křik nebes“ hovoří o tom, že ono znamení vytváří 4 věci.

  1. To, že nám nejsou věci jedno, že nad nimi vzdycháme, že nás trápí, co se kolem nás děje. Ezechiel 9:4  a poručil mu: "Projdi středem města, středem Jeruzaléma, a označ znamením na čele muže, kteří vzdychají a sténají nad všemi ohavnostmi, které se v něm páchají." Tito lidé dostávají pečeť ve formě kříže. Oběť PJK nás nejvíce formuje.
  2. Rozpoznání, že Bůh je Stvořitelem a vlastníkem celé země. My to uznáváme a znamením toho, že to uznáváme, jsou desátky. Je pravdou, že dávání nás velmi poznamenává. Dávat desátky znamená napodobovat Boží jednání. Jan 3:16  Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Jako Bůh dává to nejcennější, co měl, tak my z ochotného srdce dáváme a tím uznáváme Boha jako vlastníka všeho.
  3. Výběr stravy. Další věc, na kterou bratr poukazuje. Jako Daniel v babylonském zajetí dává najevo, že Boží přítomnost v jeho životě, Jeho milost něco vykonala. On nebude přijímat vše, co mu nabídnou. On má Boha ve svém srdci a rozhoduje se a odmítá to, co podle jeho názoru a přesvědčení by ho znevýhodňovalo.
  • Daniel 1:8  Ale Daniel si předsevzal, že se neposkvrní královskými lahůdkami a vínem, které pil král při svých hodech. Požádal velitele dvořanů, aby se nemusel poskvrňovat. (ČEP)
  • Daniel 1:8  Ale Daniel uložil v srdci svém, aby se nepoškvrňoval pokrmem z stolu královského, a vínem, kteréž král pil. Pročež hledal toho u správce nad dvořany, aby se nemusil poškvrňovati. (K)
  • Daniel 1:8  Daniel se však rozhodl, že se neposkvrní pokrmy a vínem z královského stolu. Žádal proto vrchního dvořana, aby se těmi věcmi nemusel poskvrňovat. (B21)
  • Daniel 1:8  Daniel si ale vzal na srdce, že se nebude poskvrňovat královským přídělem a jeho banketním vínem, a snažil se dosáhnout u vrchního komorníka, aby se nemusel poskvrňovat. (SP)

Je hezké si uvědomit, že od chvíle jeho rozhodnutí velmi výrazně jedná v jeho životě Bůh. Bůh mu dává milost, moudrost, zdraví, krásný vzhled, i dobré postavení.

  1. Respektování Božího zákona. Tím nás Pán Bůh poznamenává. Proč? Protože náš postoj k oněm desíti Slovům, k desíti bodům, to, jak je prožíváme ukazují, komu, nebo čemu sloužíme. Zda Bohu, nebo sami sobě, nebo mamonu, nebo lidem, nebo vášním, nebo sportu.

Kniha Zjevení nás vede do vztahového náboženství a zbavuje nás strachu. Například strach z budoucnosti, strachu z pronásledování, strachu ze sedmi posledních ran.

Dík knize Zjevení můžeme sledovat ty, kteří se rozhodli jít za svým Bohem.

Zjevení Janovo 14:1  A viděl jsem, hle, Beránek stál na hoře Sión a s ním sto čtyřicet čtyři tisíce těch, kdo mají na čele napsáno jméno jeho i jméno jeho Otce.

2  A slyšel jsem hlas z nebe jako hukot množství vod a jako zvuk mocného hřmění; a znělo to, jako když hudebníci rozezvučí své nástroje.

3  Zpívali novou píseň před trůnem, před těmi čtyřmi bytostmi a před starci. Nikdo nebyl schopen naučit se té písni, než těch sto čtyřicet čtyři tisíce z obyvatel země, kteří byli vykoupeni.

Věřili byste tomu? Oni si zpívají.

Zjevení Janovo 15:1  A viděl jsem na nebi jiné znamení, veliké a podivuhodné: sedm andělů, kteří přinášejí sedm posledních pohrom - jimi se dovrší Boží hněv.

2  Viděl jsem jakoby jiskřící moře, planoucí ohněm, a viděl jsem ty, kteří zvítězili nad dravou šelmou, nesklonili se před jejím obrazem a nenechali se označit číslicí jejího jména. Stáli na tom jiskřícím moři, měli Boží loutny

3  a zpívali píseň Božího služebníka Mojžíše a píseň Beránkovu: "Veliké a podivuhodné jsou tvé činy, Pane Bože všemohoucí; spravedlivé a pravdivé jsou tvé cesty, Králi národů.

Víte, co nás čeká? Když si jednou na nové zemi budeme zpívat, proč bychom se nezpívali už nyní? Přece zpěv je znakem radosti, veselí, pohody, dobré nálady.

To je něco, co nás učí kniha Zjevení Jana.

Mohli bychom pokračovat dál. Když se podíváme na Eliáše, který sedí u potoka Karit, jak se o něj Pán stará.

Když se podíváme na Jeremijáše, když při pádu Babylonu král krutě nakládá s těmi, co byli buď lhostejní, nebo byli zaměřeni proti Němu, a jak se pohanský král vlídně jedná s Jeremiášem, člověkem, který to měl seřazené, a bylo mu jasné, že není nic lepšího, než stát na Boží straně.

O této knize, knize Zjevení je napsáno, že ten, kdo ji bude číst, prožije probuzení, prožije obnovu své víry, prožije blažené pocity.

Přeji si, abychom tuto knihu četli rádi.

Ona nás mimo jiné učí pokoře. Protože poznáme, že ne všechno víme. Že se někdy více opíráme o výklady, než o Psáno jest.

Proto nás to vede hlouběji do Bible, do Starého zákona, do modlitebního života.

A moc si přeji, abychom toto čtvrtletí nepropásli, ale dobře využili k našemu oživení.

Amen

Kázání číslo:  42                           verše: Jan 14 kap.          

                                                                   verš:25 - 28

 

Datum:   16. 02. 2019 dopoledne      písně:1) 95

                                                                       2) 183

                           Téma: Nanebevstoupení

    --------------------------------------------------------------------------------------------------------              

 

Vážení přátelé, bratři a sestry přeji krásné sobotní ráno a všechny vás zde zdravím pozdravem Pán s Vámi.

 

Svět je v pohybu, chaotické rozhodování můžeme vidět u našich i světových politiků.

 

Zdá se mi, že se snaží doběhnout vlak, který už dávno odjel ze stanice a činí vše pro to, aby situaci změnili, i když vědí, že ve skutečnosti nemají na nic vliv, protože za ně rozhodují nadnárodní kooperace a lidé, kteří ovládají sdělovací prostředky.

 

Vše nasvědčuje tomu, že se opravdu blíží doba konce a věřící lidé si pokládají otázku  -  ,, Už to začne?“

 

Pojďme na začátek dnešního zamyšlení otevřít Boží slovo a to:

 

Skutky apoštolské 1:6 – 11:

-1:6  Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?"

-7  Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;

-8  ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."

-9  Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel.

 

                                                         -2-

 

-10,  A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu

-11  a řekli: "Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet."

 

Bratři a sestry text, který jsme četli se týká Nanebevstoupení Páně. Tedy, že Pán Ježíš vstoupil na nebesa.

 

To se podle evangelií stalo 40 dní po Velikonocích.

 

Mnoho lidí tento odchod slaví jako svátek.

 

Mě to teda přijde divné oslavovat to, že Ježíš odešel.

 

Chápu Vánoce, že Ježíš přišel. I když to Bůh zinscenoval tak nějak podivně. Miminko chudých rodičů ve chlévě. Ale nějak to chápu. Je co oslavovat. Bůh přišel.

 

A chápu i Velikonoce. Ježíš zvítězil nad tím vším lidským špatným. I když zase to bylo takové divné. Vždyť zemřel. Ano, ale pak byl vzkříšen. Porazil i smrt. Pak se těm svým učedníkům 40 dnů zjevoval.

 

No a potom. Potom přichází to nanebevstoupení. Ježíš zase odešel. Už tady zase není. Už skoro 2000 let tu není. Co na tom chtějí lidé oslavovat?

 

Nevím, jak vy ale já bych ho tady hrozně chtěl mít. Mluvit s ním. Na tolik věcí se ho potřebuju zeptat. Je přece tolik nových otázek, tolik nových věcí se stalo, o kterých Ježíš nemluvil. A on odešel.

 

Když o tom svém odchodu říkal učedníkům, taky jim z toho nebylo veselo. Vždyť jim říkal: Měli byste se radovat...že jdu k Otci. Asi se taky moc neradovali.

 

 

                                            -3-

 

Řekněme si něco o tom jeho odcházení.

 

Možná nám to z toho vyplyne. Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. Byl vzat vzhůru. Nahoru.

 

Kam? No asi do nebe. Počkat.

 

Je nebe...a pak už je vesmírný prostor. Takže byl vzat do vesmíru?

 

A jak rychle odcházel?

 

Přece jenom, je to Ježíš. Mohl si dovolit velkou rychlost. Třeba i rychlost světla.

 

Víte, že i kdyby vstupoval vzhůru rychlostí světla, byl by ještě pořád v oblasti mléčné dráhy? 

 

Pořád by měl ještě dlouho kam stoupat.

 

Asi tušíte, co tím chci říci.

 

Je nesmysl koukat nahoru. Koukat do nebe. A někde ho tam hledat.

 

"Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi?"

 

A přece to všichni říkáme ve vyznání víry. Vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího.

 

Tak kde teda je?

 

Kam odešel?

 

 

                                       -4-

 

 

Do jakého nebe vstoupil? Do toho nejvyššího.

 

A vlastně vůbec není hloupé používat do rozdělení na dole a nahoře.

 

Vždyť to děláme taky. Když mluvíme o těch, kteří mají moc, taky říkáme ti nahoře. O tom se rozhoduje tam nahoře.

 

I když ti, co rozhodují tak můžou činit klidně někde ve sklepě, aby je nikdo neviděl. Ti tam nahoře, v Čechách a na Moravě se říká, tam nahoře v Praze.

 

A víte, že Praha leží v nižší nadmořské výšce než  například Soběslav? Ve skutečnosti oni jsou ti nahoře. Já vím, že to chápete.

 

Jenom mi to nedá si z toho nedělat srandu.

 

Tam nahoře se rozhoduje. A ne jenom vláda a zákony a ministři. Známe to všichni.

 

Jestli dneska po obědě půjdete na procházku, o tom dost rozhodne to nahoře. Jestli bude svítit slunko nebo bude pršet. Bude z vrchu padat voda.

 

Zemědělci, to kteří se starají, abychom měli co jíst, ti to prožívají bytostně. Jestli bude z vrchu dost slunce a dost srážek. 

 

Proto byl Ježíš vzat vzhůru. Aby rozhodoval. Sedí na pravici Boha, Otce všemohoucího, odkud přijde dokonce soudit živé i mrtvé. Ano, asi v tom je něco nadějného. Něco k radosti.

 

Že totiž jsou všichni ti možní tam nahoře, kteří rozhodují.

 

 

 

 

 

                                         -5-

 

 

V práci šéf, ředitel. V Praze parlament a vláda a prezident.

 

A ti ještě víc nahoře, kteří rozhodují ještě víc. Třeba o celé evropské unii.

 

A nebo ti nahoře v Americe.

 

A nejde jenom o lidi. Jsou taky nad námi ty věci a síly, které jsou silnější než my a nějak o nás bez nás rozhodují.

 

Naše touhy, strachy, závislosti, nevědomí nadvědomí podvědomí. A my v tom někdy pěkně lítáme a je to k zbláznění.

 

Ale smíme mít naději, že Ježíš vystoupil výš.

 

A je strašně důležité, že je to právě ten Ježíš, který tu s námi byl. Který byl chudý, pocestný bez místa, kde by hlavu složil.

 

Ten Ježíš, který říkal ta slova, která proměňují naše životy.

 

Ten Ježíš, který jako beránek vedený na porážku, ústa neotevřel. Ale dostal přes ně.

 

A pak ještě hůř.

 

Tak právě tenhle je teď nahoře. Ale ne proto, aby se pomstil. To bychom udělali my.

 

Právě On, ten který byl úplně nejníž, je teď nahoře, aby rozhodoval se soucitem. Jako ten, který zná.

 

To je naše víra, naše naděje.

 

 

 

                                      -6-

 

Nikdo to nevíme a nikdo nemůžeme podat vědecký důkaz.

 

Věříme.

 

Však to taky říkáme na začátku toho vyznání. Věřím. Já vím, že to nevím. Ale já tomu věřím.

 

A víra je k něčemu jinému, než abych jenom věděl.

 

Víra má mnohem důležitější úkol.

 

Víra má povzbuzovat, dodávat naději a dodávat odvahu.

 

Víra má měnit život.     

 

Víra je ta síla, která dokáže vědění proměnit ve skutek.

 

A my smíme mít tu trochu bláznivou naději.

 

Že nad počasím, a vládami, nad tím, čeho se bojím, je ten, který mě má rád.

 

Nad tím vším, co mě v životě může ještě potkat a potká, nad tím dobrým i zlým, nad těmi radostmi i tragédiemi je můj skutečný Pán, který to se mnou myslí dobře.

 

A proto děkujme našemu pánu za vše co jsme prožili. On nás provází  naším životem  anděli, chrání nás a posiluje nás. Nikomu z nás nebude dáno více trápení a bolesti než budeme schopni unést.

 

On nám připravil v nebesích život, o kterém se nám ani nesnilo a stojí za to vydržet i trápení a příkoří, která mají v době konce postihnout i věřící lid.

 

 

 

 

                                           -7-

 

Musíme být ale připraveni. Jak jsi na tom bratře, sestro, příteli. Jsi připraven na poslední dobu, která nastává a na to, že budeš muset zanechat zde na zemi své bohatství, své záliby a slabůstky?

 

Přemýšlel jsi o tom, jak se zachováš, až nastane ten čas, kdy Tě pán povolá a budeš se muset rozhodnout jakou skutečnou cestu ve svém životě zvolíš?

 

Nyní vám povím příběh, který jsem zde již nedávno vyprávěl, ale je to příběh, který je v této době přicházejícího konce lidských dějin aktuální a neměli bychom ho nikdy zapomenout:

 

Nad městem začalo svítat. Někteří obyvatelé ještě spali po celonočních zábavách, jiní už vstali a plánovali, co budou dělat.

 

Většina obyvatel toho města byli zámožní lidé. Bydleli v dobře zařízených domech. Nic jim nechybělo. Mnozí z nich se v noci vrátili z noční zábavy z domu jistého cizozemce. Chtěli se pobavit s jeho hosty, ale něco zvláštního se stalo s jejich zrakem, takže se velmi obtížně vrátili do svých domovů.

 

Zdálo se, že bude krásný den.

-Nebe bylo bezmračné, žádný vítr.

-náhle k jejím uším dolehlo něco jako zvuk táhnoucího se hromu.

 

-někdo zvolal :,,Pohleďte vzhůru „

 

- v tom okamžiku spatřili jakoby hořící koule, které prudce padaly v jejich směru.

 

 

                                        -8-

 

-byly to vteřiny, kdy déšť ohně a síry spadl na celou sodomskou oblast.

 

-země se pod jejich nohama zachvěla, následkem čehož byl každý z nich smeten ohnivým závanem větru.

 

-v jednom okamžiku přestala existovat okolní města, Zaniklo vše živé a dokonce i všechno rostlinstvo.

 

-zůstal jenom popel a dým vznášející se z tohoto místa.

 

Všichni určitě znáte tento příběh. Víte, proč ho dnes připomínám? Protože současný svět se ocitl přesně na stejném místě jako toto město.

 

-těsně před zničením tam Bůh poslal tři anděly.

 

-dva z nich vešli do Sodomy. Jejich snahou bylo, aby zachránili tolik lidí, kolik jen bude možné, neboť svět stanul na samém prahu svého zániku.

 

Málokdo si v dnešní době uvědomuje, že svět se ocitl v podobné situaci. Bůh také poslal tři anděly, aby zachránili tolik lidí, kolik jen bude možné, neboť svět jak jsem již uvedl opět stanul na samém prahu svého zániku.

 

Málokdo z lidí si uvědomuje, že tento příběh se opět brzy zopakuje, ale ne jen lokálně, ale dokonce v celosvětovém měřítku.

 

Čas milosti totiž již končí. Očekávejte, že budeme slyšet hlas trouby, která však nebude zvěstovat úžasnou Boží milost, ale nadcházející Boží soud nad životy těch, kteří nepřijali JK jako svého spasitele.

 

 

 

 

                                          -9-

 

V onen den budou mnozí svědky toho, že zazní hlas z nebe a uslyší Boží otázku:

 

Co jsi učinil ve svém životě s Ježíšem Kristem?

 

Byl pro tebe prvkem zábavy, anebo tvým Pánem a Spasitelem?

 

Věřím tomu, že zakrátko Bůh učiní konec utrpení a veškerému zlu tím, že zničí hřích na zemi.

 

-Jsi na to připraven?

 

- Jsi dnes blíže Bohu, nebo hříchu?

 

Jestliže jsi blíže Bohu, oheň z nebe, který spadne na zemi, ti nic neučiní. Jestliže jsi, však blíže hříchu oheň z nebe tě spálí.

 

Ano bratři, sestry a přátelé končí doba milosrdenství a začíná doba spravedlnosti.

 

Musíme se rozhodnout, na jakou cestu se ve svém životě dáme.

 

Zda půjdeme s Ježíšem a necháme zde bohatství, úspěch, slávu a obdiv druhých lidí.

 

Nebo se rozhodneme pro chvilkové potěšení a slávu, které stejně nemá dlouhého trvání a jak se říká: ,, světská sláva polní tráva.“

 

Přeji vám to správné rozhodnutí

 

                               Amen

STRAŠNICE 19.1.2019                     HLUBŠÍ ZKUŠENOST

Milé sestry a bratři pro každého byla možnost využít minulých 10 dnů k prožití HLUBŠÍ ZKUŠENOSTI s našim Pánem

Ten název, HLUBŠÍ ZKUŠENOST – snad může být otázkou nad mojí vlastní hloubkou zkušenosti s Bohem.

Naše zkušenost může mít několik vrstev:

  • Může to být zkušenost s náboženstvím
  • Nebo s adventismem
  • Se sobotou
  • S desátky
  • S EGW
  • Ale také hlubší zkušenost s osobou, s milující bytostí s Bohem

Dovolím si tvrdit, že jen HLUBŠÍ ZKUŠENOST s Bohem dělá naše náboženství přitažlivým. Proč? Povrchnost nikoho nepřitahuje.

On sám o sobě Ježíš a nebeský Otec, když o něm čteme, je přitažlivý.

Pokud máme osobní hlubokou zkušenost s Ním, náš život je proměněn, potom se tato přitažlivost projevuje.

Naše aktivity nejsou přitažlivé, protože jsme hříšní lidé a my o tu přitažlivost bojujeme.

Je také důležité, aby naše prožitky byly na úrovni KŘESŤANSTVÍ, NE NÁBOŽENSTVÍ.

Křesťanství to je celá řada aktivit, které Bůh dělá skrze člověka. Bůh, který motivuje, který k nám sestupuje, Bůh, který se obětuje a umírá na kříži. To, co my děláme, to děláme proto, že nás zachránil.

Náboženství – i tam je celá řada aktivit. Ale ty aktivity dělá člověk proto, aby se Bohu zalíbil, aby to měl u Boha dobré, aby dosáhl spasení dík tomu, co dělá. A přísný Bůh se na to dívá a posuzuje, zda toho člověk dělá dost pro to, aby se dostal do nebe.

Na tomto principu jsou založena všechna náboženství. Jen ne křesťanství. S tou výjimkou, když se křesťanství stane náboženstvím.

Ale pojďme ke křesťanství, jako takovému.

I tato zkušenost hloubky naší zkušenosti, může mít více vrstev:

  • Klouzání po povrchu
  • Orientace v učení
  • Můžeme mít hloubku zkušenosti po kotníky
  • Nebo po kolena
  • Nebo po pás
  • Nebo nás nese, můžeme si v ní zaplavat. Jak jednou napsal prorok Ezechiel 47:3-5
  • Můžeme se topit v Boží milosti

Otázka ale zní, jak jít do hloubky?

V Bibli máme několik příkladů, jak prožít ten zázrak, jít z povrchnosti do hloubky:

Skutky apoštolské 1:6  Ti, kteří byli s ním, se ho ptali: "Pane, už v tomto čase chceš obnovit království pro Izrael?"

7  Řekl jim: "Není vaše věc znát čas a lhůtu, kterou si Otec ponechal ve své moci;

8  ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země."

 

Apoštoly zajímalo, kdy konečně přijde království pro Izrael. Nic nového pod sluncem. Dnes máme podobné problémy. Kdy nastane ten dlouho očekávaný 2. příchod PJK? A tak sledujeme různé zprávy, různé výklady, občas se vytvářejí zvláštní konstrukce, prostě nás to zajímá…Víte, co říká na to PJK? To není vaše věc. Ono to přijde, a brzy. Ale starejte se o to, abyste byli naplněni tím správným Duchem.

Jak dovedně vedl Ježíš učedníky k HLUBŠÍ ZKUŠENOSTI. Nezůstávejme na povrchu. Zajímejme se o 2. příchod PJK. Ale nespusťme se zřetele, k čemu nás Ježíš vede. K naplnění Duchem. K síle Ducha, k tomu, ať jsme svědky PJK.

Další příklad:

Zjevení Janovo 14:6  Tu jsem viděl jiného anděla, jak letí středem nebeské klenby, aby zvěstoval věčné evangelium obyvatelům země, každé rase, kmeni, jazyku i národu.

7  Volal mocným hlasem: "Bojte se Boha a vzdejte mu čest, neboť nastala hodina jeho soudu; poklekněte před tím, kdo učinil nebe, zemi, moře i prameny vod."

8  Za ním letěl druhý anděl a volal: "Padl, padl veliký Babylón, který opojil všechny národy svým smilstvím a dal jim pít z poháru hněvu."

 

Trojandělské poselství. O čem vlastně je? Můžeme klouzat po povrchu. A zbydou nám jen nic neříkající fráze. Co to znamená bát se Boha?

A tady nám naskakují různé odpovědi. Například, bázeň = úcta. Ale to nám vydrží jen do chvíle, kdy začneme uvažovat a číst Bibli. Židům 12:28  Buďme vděčni za to, že dostáváme neotřesitelné království, a služme proto Bohu tak, jak se jemu líbí, s bázní a úctou.

 

Navíc nás může zmást verš Exodus 20:20  Mojžíš lidu odpověděl: "Nebojte se! Bůh přišel proto, aby vás vyzkoušel, aby bylo zřejmé, že se ho budete bát a přestanete hřešit." Takže bázeň není ani strach. Navíc se dostaneme k tomuto textu:

 

Přísloví 2:1  Můj synu, jestliže přijmeš mé výroky, uchováš-li mé příkazy ve svém nitru,

2  abys věnoval pozornost moudrosti a naklonil své srdce k rozumnosti,

3  jestliže přivoláš porozumění a hlasitě zavoláš na rozumnost,

4  budeš-li ji hledat jako stříbro a pátrat po ní jako po skrytých pokladech,

5  tehdy pochopíš, co je bázeň před Hospodinem, a dojdeš k poznání Boha.

 

Takže máme-li pochopit, co to bázeň je, což je vlastně brána k pochopení celého 3AP, tak se potřebujeme namáhat. Přemýšlet, číst, studovat Bibli. A pak se k tomu dostaneme. Že bázeň je prožívání Boží přítomnosti. COŽ JE ZÁKLAD K POCHOPENÍ CELÉHO 3AP.

V Novém zákoně objevíme texty, které hovoří, že bázeň =  žasnutí nad Božími činy, které se odehrávaly a odehrávají v našem životě. Potřebujeme jít do hloubky, prožít hlubší zkušenost s Bohem a s Jeho Slovem.

Například:

Příběh o utišení bouře na moři:

Marek 4:41  Zděsili se velikou bázní a říkali jeden druhému: "Kdo to jen je, že ho poslouchá i vítr i moře?"

Matouš 8:27  Lidé užasli a říkali: "Kdo to jen je, že ho poslouchají větry i moře?"

Příběh o uzdravení ochrnutého, kterého spustili přes díru ve střeše k Ježíšovi:

Matouš 9:8  Když to viděly zástupy, zmocnila se jich bázeň a chválili Boha, že dal takovou moc lidem.

Marek 2:12  On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: "Něco takového jsme ještě nikdy neviděli."

Těch 10 dnů, to je nastartování našeho modlitebního života, oné HLUBŠÍ ZKUŠENOSTI a SETKÁVÁNÍ S PÁNEM.

Za co se můžeme nadále modlit? Dovolím si několik inspirací:

  1. Modlit se za schopnost číst Slovo a objevovat pravdy, které povedou k hlubší zkušenosti
  2. Modlit se za umění modlit se. Snad za co, za koho?
  3. Modlit se za sebe. Ať je Ježíš v našem životě přitažlivý
  4. Modlit se za svůj vliv. Vliv je velký dar a může být jako vůně k životu, nebo k smrti
  5. Modlit se za hlubší zkušenost. Nepropadat pokušení klouzat po povrchu náboženské zkušenosti
  6. Modlit se za poznání, což bylo téma 1. přednášky – tedy za prožitek
  7. Modlit se za víru – nepohnutelnost, zakořenění, ale ne nepohnutelnost ve formě betonu, nejsem schopen žádné změny, ani růstu
  8. Modlit se za to, ať mě Pán používá – v prav čas, na pravém místě, u pravého člověka (někdy přijdeme nevhod, někdy příliš brzy a člověk není zralý slyšet a my to vyhodnotíme, nikdo nemá zájem; anebo jsme málo přitažliví)
  9. Modlitba za rodinu – ať vládne dobrý Duch a zlí ať jdou, nemají v domácnosti dětí Krále vesmíru co dělat
  10. Modlitba za sboru – ať je zde dobře, ať je zde milo, nenechat si ukrást radost a svobodu z našeho společenství. Kde je pěkně, tam lidé rádi chodí
  11. Za církev
  12. Za 2. příchod PJK
  13. Za vyvolení – k službě, k životu věčnému

Pojďme ale na další příklady z Bible, jak vyjít z povrchnosti. Je zde jeden konkrétní příběh člověka, který znal Písmo, ale jen povrchně a uměl o tom dobře mluvit:

Skutky apoštolské 18:24  Mezitím přišel do Efezu Žid jménem Apollos, původem z Alexandrie, muž vzdělaný a výmluvný, který dovedl přesvědčivě vykládat svaté Písmo.

25  Byl už poučen o cestě Páně, mluvil s velikým nadšením a učil přesně o Ježíšovi, ale znal jenom křest Janův.

26  Začal neohroženě vystupovat v synagóze. Když ho uslyšeli Priscilla a Akvila, vzali ho k sobě a ještě důkladněji mu vyložili Boží cestu.

27  Bratří ho také povzbudili v jeho úmyslu vypravit se do Achaje a napsali tamějším učedníkům doporučující dopis. Když tam Apollos přišel, z milosti Boží velmi prospěl těm, kteří uvěřili.

28  Ve veřejných rozhovorech překonával židy přesvědčivými důkazy z Písem, že Mesiáš je Ježíš.

 

K čemu dojdeme, když budeme chtít prožít HLUBŠÍ ZKUŠENOST? K tomu, kdo to je Ježíš. Jaký užitek mám z toho, že jsem mu uvěřil.

Bible je plná zkušeností lidí, kteří odmítli klouzat po povrchu.

Apoštol Pavel v životě víry:

  • Od znalosti a povrchnosti do hloubky
  • Od násilí k lásce
  • Od znalosti zákona k znalosti PJK
  • Od úzkosti, jak kdo věří, k obětavosti a úsilí zachraňovat

My prostě potřebujeme jít do hloubky v

  • Ovoci Ducha – pochopit, že nám je chce Duch svatý stvořit
  • V Darech Ducha – jak jsme obdarování Pánem Ježíšem
  • V našem nitru
  • V naší modlitbě
  • Při čtení Slova

Hlubší zkušenost, která se nezastaví, ale pokračuje dál a dál. Na to se ale musí dát pozor? Na to, aby se růst nezastavil.

Růst apoštola Petra a náš růst.

  • Petr a jeho slib věrnosti – Petr to myslí s Ježíšem vážně
  • Jeho zapření – dostává se do těžké situace
  • Kříž – tam začínáme růst
  • Jeho pohled na Ježíše a do Ježíšových očí – růst v postoji k Ježíši
  • Petrovo pokání – růst v pokoře a vyznání hříchů
  • Jeho vyznání po Ježíšově vzkříšení
  • Vylití Ducha a křty
  • Pozor – odděloval se při jídle od pohanů, když přišli Židé. Zastavil se jeho růst?

Galatským 2:11  Když pak Petr přišel do Antiochie, postavil jsem se otevřeně proti němu, protože byl zřejmě v neprávu.

12  Nejprve jídal totiž společně s pohany; když však přišli někteří lidé z okolí Jakubova, začal couvat a oddělovat se, protože se bál zastánců obřízky.

13  A spolu s ním se takto pokrytecky chovali i ostatní Židé, takže jejich pokrytectvím se dal strhnout i Barnabáš.

 

V Bibli máme celou řadu příkladů, jak růst. Je to velké povzbuzení, že to jde. Jen prosím, usilujme, ať se růst nezastaví.

Ať je to zdravý růst. Ve víře, v pokoře, v poznání, v osobní zkušenosti.

Prosme, ať rosteme. Máme Slunce spravedlnosti; déšť Ducha. Máme podmínky k růstu a k hlubší zkušenosti.

Amen

 

PĚSTUJME DUCHOVNÍ SVALY (1 Tm 4,7-8)
Radka Škarvadová

Úvod
Jak se udržujete v kondici?
Naše církev propaguje zdravý životní styl a obecně se přijímá, že pravidelné cvičení a zdravá strava jsou pro dobré
zdraví nezbytné. Pojďme se podívat, co o cvičení říká Bible. Budeme číst z 1 Tm 4. kapitoly. Tam Pavel Timotea
varuje před falešným učením, které mnohé odvede od víry. My se dnes zaměříme na verše 7-8:
Světské babské báje odmítej a raději se cvič ve zbožnosti. Tělesné cvičení má skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v
každém ohledu, neboť má zaslíbení nynějšího života i toho budoucího. (1 Tm 4,7-8)
Tyto verše mluví o 3 věcech: o světských babských bájích, tělesném cvičení a zbožnosti. Dá se říct, že jsou zde tři
úrovně, na kterých život probíhá, a každý člověk si sám volí, na které úrovni bude žít.
1. úroveň: život je formován vším, co se člověku nabízí
Nejdříve Pavel píše o světských a babských bájích. Co jsou to báje?
Jsou to příběhy, které zachycují lidské představy o vzniku světa a jeho povaze, o člověku a jeho pozemském i
posmrtném životě. Vyskytují se v nich postavy bohů a bájných bytostí. Místo slova báje se někdy používá řecké slovo
„mýtus“, které znamená vyprávění z daleké minulosti. Tyto příběhy jsou částečně nebo zcela vymyšleny, ale „tváří se“
jako naprosto věrohodné vyprávění. V soudobém hovorovém jazyce se slovo „mýtus“ používá též pro všeobecně
rozšířenou nepravdu, tedy vymyšlené tvrzení bez dostatečných důkazů.
Na té nejnižší úrovni je život formován věcmi a názory, které člověka ve světě obklopují.
Spousta lidí věří věcem, které někde slyšeli: ve škole, v médiích, od rodičů či prarodičů, a aniž by o tom přemýšleli,
berou je jako fakt. A znáte to české pořekadlo: 100x opakovaná lež se stává pravdou.
Odmítněme nezdravé názory
Všichni víme, že chceme-li být zdraví, nemůžeme jíst rychlé občerstvení, sladkosti a podobné potraviny. Chceme-li
být zdraví, je třeba některé pokrmy odmítat – jsou věci, které bychom prostě nikdy neměli jíst.
Úspěšní sportovci si nemohou vypěstovat zdravé tělo a svaly tak, že budou jíst všechno, co se kolem nabízí. Stejně tak
si my nemůžeme vypěstovat duchovní svaly tak, že budeme přijímat všechno, co se nám nabízí.
Co nabízí tento svět?
 Je správné být šťastný, užívat si, neomezovat se.
 Je správné prosadit se a nebrat ohledy na druhé.
 Je správné usilovat o bohatství, postavení, moc.
 Je správné vyměnit partnera, když už mi nevyhovuje a nečiní mě šťastnou.
 Je správné dělat si, co chci, co mi vyhovuje, co já osobně považuji za správné.
 Já sám jsem sobě zákonem a měřítkem toho, co je správné.
Bible nám ovšem říká něco jiného. Chceme-li jako křesťané růst a chceme-li toho pro Boha více vykonat, potom
musíme odmítat lži, které nám svět předkládá. Musíme se rozloučit s mýty, kterým mnozí lidé věří. Musíme se vzdát
nezdravého myšlení. To znamená, že si musíme dávat pozor, komu a čemu nasloucháme a co v životě přijímáme za
své. Je důležité znát satanovy lži, ale nesmíme je přijímat a nechat se jimi ovlivnit.
Představte si vědce, který v laboratoři pracuje s nebezpečnými látkami. Mohou to být jedy nebo smrtící bakterie. Je
důležité vědět, jak s těmito látkami zacházet, ale nesmíme jim dovolit, aby pronikly do našeho systému.
Nikdo si neudrží dobré tělesné zdraví, pokud si nedá pozor na to, co do svého těla přijímá. To stejné pro nás platí i
v duchovní oblasti. Musíme si hlídat, co vpouštíme do své mysli a co přijímáme do svého srdce.
V Ef 4,14 Pavel píše: Nesmíme proto nadále zůstat nemluvňaty zmítanými a unášenými kdejakým poryvem učení,
lidskou prohna-ností a vychytralým sváděním k bludu.
Pokud je člověk zdravý, poroste a bude se vyvíjet. Když budeme duchovně zdraví, také porosteme. S duchovními
svaly toho víc zvládneme a vydržíme. A také toho v Božím díle více vykonáme. Chceme-li být duchovně zdraví a silní, je potřeba pěstovat si duchovní svaly a k tomu nedojde, budeme-li žít pouze na úrovni 1, kdy člověk přijímá vše, co mu svět nabízí. V 1 Tm 4,16 Pavel říká: Všímej si sebe a svého učení. Pokračuj v tom, a tvá vytrvalost přinese spásu tobě i těm, kdo tě poslouchají. 2. úroveň: život je formován tím, co je dočasné. Pavel Timoteovi napsal: Tělesné cvičení má skrovný užitek, ale zbožnost je užitečná v každém ohledu (1 Tm 4,7b-8a) Pavel neříká, že tělesné cvičení je špatné. Do určité míry je užitečné, ale nemá to být to hlavní a nejdůležitější. Je to o tom, že si srovnáme priority. Je to o správné rovnováze mezi tělesným a materiálním životem na jedné straně a duchovním životem na straně druhé. Vraťme se k našemu příkladu se sportovci. Sportovci nemusí pouze odmítat nezdravé věci. Musí se zároveň soustředit na to, aby jedli zdravé jídlo a také, aby to, co jí, bylo vyvážené. V Sacramentu zemřela jedna žena proto, že vypila příliš vody. Přihlásila se do soutěže, kdo vypije víc vody, aniž by musel jít na toaletu. Tato žena vypila tolik vody, že to zcela rozředilo její systém a ona omdlela a zemřela. Existuje více zdokumentovaných případů, kdy vypití příliš velkého množství vody bylo smrtelné. Tyto případy se týkaly běžců maratonu, drogově závislých nebo bláznů, kteří se účastní hloupých soutěží. Voda je dobrá věc - naše tělo je z více než 70 % tvořeno vodou. Ale příliš velké množství může z dobré věci udělat věc škodlivou. Výzkumy potvrzují, že vypití příliš velkého množství vody může způ-sobit, že vám oteče mozek, který už pak nebude schopný řídit životní funkce jako je třeba dýchání. Z toho vidíme, že musíme nejenom odmítat špatné věci, ale musíme si také dát pozor na to, abychom ty dobré věci přijímali v dobrém množství. Vyváženost je v křesťanském životě nesmírně důležitá. Někdy můžeme tak uvíznout v každodenním životě, že zapomeneme, že žijeme pro věčnost. Někdy nás povinnosti a starosti tak pohltí, že se přestaneme soustředit na Boží věci. Může se stát, že do svého systému přijmeme příliš „světské vody“ a Bůh je následně v našem životě rozředěn. Rozředěná víra Jaký to má smysl žít s rozředěnou vírou? Když piju džus, vždycky si ho trochu naředím vodou, aby nebyl tak sladký. Když to ale s vodou přeženu a naředím si džus příliš, už to nemá tu správnou chuť. A ani barva už není tak pěkná. Už mi to moc nechutná. Je to takové vodové. Je to takové nijaké. Když příliš naředíme svou víru, ztratíme barvu a chuť. Budeme takoví nijací. Nebudeme chutní ani pro Boha ani pro ty, které se pro něj snažíme získat. Božím plánem pro náš život není, abychom byli neslaní, nemastní… bez chuti. Božím plánem není, abychom byli křesťany jen naoko, podle nápisu na krabici, jen v sobotu. Může se stát ale ještě něco horšího, než že ztratíme chuť. Když člověk omylem požije něco jedovatého, třeba čistící prostře-dek, jako jeden způsob pomoci se doporučuje vypít hodně vody. Tím se ta jedovatá látka naředí a rychleji se vyloučí z organismu. Když naši víru příliš rozředíme vodou, kterou nabízí svět, dopadne to s ní podobně jako s jedem, který se snažíme vyloučit vypitím velkého množství vody. Řekli jsme si, že voda je ve své podstatě dobrá věc. Tou pomyslnou vodou světa jsou také dobré věci. Může to být práce, která je užitečná, potřebná a přináší nám uspokojení. Může to být služba druhým, péče o rodinu, péče o naše zdraví… Ale když budeme této „vody“ přijímat víc, než je dobré - tedy když těmto věcem dáme větší prostor a důležitost, než jim patří, může to nakonec dopadnout tak, že Boha zcela vyloučíme z našeho systému Bahno a zvratky Pojďme si přečíst, co o křesťanech, kteří si nedávají pozor na to, co přijímají do svého duchovního systému, napsal Petr. 2 Pe 2,19b-22: Co se člověka zmocní, tím je zotročen. Jestliže tedy ti, kdo poznáním Pána a Spasitele Ježíše Krista unikli poskvrnám světa, znovu se do nich zapletou a podlehnou jim, budou jejich konce horší než začát-ky. Bylo by
pro ně lépe, kdyby vůbec nebyli poznali cestu spravedlnosti, než aby se po jejím poznání odvrátili od svatého přikázání, které jim bylo svěřeno. Přihodilo se jim to, co říká pravdivé přísloví: ‚Pes se vrátil k vlastnímu vývratku‘ a umytá svině se zase válí v bahništi. Petr říká, že když vztah, který máme s Bohem, rozředíme tím, že si budeme zahrávat se světem, dopadne to s námi velmi špatně. Pro tyto křesťany by bylo lepší, kdyby Boha nikdy nepoznali. Jde o to, že kdyby nepoznali, že jsou spaseni, nemuseli by později cítit vinu za to, že Boha zklamali, když se znovu obrátili ke světu. Petr mluví o zvratcích a bahništi, což by se dalo parafrázovat tak, že když pro nás svět bude znamenat více než Ježíš, naše křesťanská cesta nebude ani šťastná ani pěkná ani příjemná. Jakmile člověk jednou zakusí, jaké to je následovat Ježíše Krista, pokaždé když se obrátí zpět ke světu a ke světským normám žití, je to jako jíst místo kvalitní stravy zvratky, tedy něco zcela odporného. Taková strava nepřináší žádný užitek, takže člověk nemůže růst a rozvíjet se. Takový člověk není Bohu k užitku. Chceme-li pěstovat duchovní svaly, nemůžeme dovolit, aby náš život byl formován tím, co je dočasné. 3. úroveň: život je formován tím, co je trvalé Jak to dělat lépe? Pojďme na 3. úroveň. Na 1. úrovni člověk prostě přijímá, co k němu přijde, co vidí, slyší, co se mu předkládá, a nepře-mýšlí nad tím. Na 2. úrovni už člověk přistupuje k životu aktivně, ale zaměřuje se na druhořadé věci. Ty nemusí být vždycky špatné, ale nejsou tím nejlepším, co můžeme dělat. Na 3. úrovni je náš život formován tím, co je trvalé. Jediný způsob, jak budovat naše duchovní svaly, je trénovat se ve zbožnosti. Co je to zbožnost? Slovo zbožnost je odvozeno od latinského slova, které znamená „zasvětit se něčemu“. Někdy se zbožnost také překládá jako bohabojnost. Zbožnost je tedy oddaný vztah k Bohu.
V minulosti byla zbožnost často špatně chápána. Lidé si ji pletli s pobožnůstkářstvím. To se Kristus snažil ukázat na podobenství o farizeovi a celníkovi. Zbožný člověk není ten, kdo se navenek projevuje nějakými náboženskými úkony. Zbožný člověk je ten, kdo se snaží žít podle Božích rad.
V jednom překladu Bible je zbožnost popsána slovy "naprostá oddanost Bohu". Zbožnost znamená, že Bůh je živě přítomen ve všem, co děláme. Vůbec nezáleží na výsledku. Záleží na snaze, ochotě a vůli.
Cvičení se ve zbožnosti Podle Pavla ale zbožnost není jednou provždy daná. Je třeba se v ní cvičit. Tělesné cvičení jsou pohybové činnosti prováděné za určitým cílem. Tím cílem je např. lepší tělesná kondice, úleva od bolesti, růst svalů, překonání sama sebe... Když se cvičíme ve zbožnosti, taky to děláme s určitým cílem. Cílem je budování a prohlubování našeho vztahu s Bohem. Zároveň si u toho pěstujeme duchovní svaly a učíme se překonávat sami sebe, náš sklon k hříchu, učíme se být lepšími lidmi. Co je ale podstatou cvičení, bez které nedosáhneme kýženého efektu? Pravidelnost. Když cvičíme jednou za měsíc nebo občas, když si zrovna vzpomeneme a chce se nám, moc velký efekt to na naši tělesnou kondici mít nebude. Když se ve zbožnosti budeme cvičit jen občas a nepravidelně, taky to nebude mít velký efekt. V reálném čase Před časem jsem četla článek od amerického pastora Davea Barringera, který mluví o tom, že je třeba charakter rozvíjet v reálném čase. Když se budete dívat na nějaký film, během hodiny a půl se v něm může odehrát celý život. Podívejme se také třeba na příběh Josefa. V 1 M 14,46 je Josefovi 30 let, ale už o 8 veršů později je mu 37 let. Pisatelé
Bible nás ušetřili spousty nepodstatných detailů. My ale žijeme v reálném čase a každý den je naplněn spoustou věcí, které bychom do románu o našem životě určitě nezapsali. V životě se nám děje spousta věcí, které se nezdají být nijak významné, ale je potřeba je dělat. Den za dnem chodíme do práce, umýváme se, jíme, uklízíme, chodíme na nákup, potýkáme se s nachlazením, únavou, dopravními zácpami, špatným počasím atd. A v tom všem si určitě někdy přejeme, aby Bůh pracoval rychleji. Přejeme si, abychom byli ušetřeni některých únavných a nepříjemných detailů. Přejeme si, aby Bůh vše vyřešil během pár hodin, jak to vidíme ve filmu, během pár kapitol, jako v případě biblických postav. Žijeme ale v reálném čase a Bůh náš charakter rozvíjí postupně. Proto je tak důležité cvičit se ve zbožnosti a dělat to pravidelně, každodenně. Pravidelnost totiž pomáhá vytrvat. Je mnohem snazší jít cvičit, když jsme na to navyklí a děláme to každý den, než se k tomu přinutit jednou za čas. Jak se ale prakticky cvičit ve zbožnosti? Řekli jsme si, že při tělesném cvičení jde o sadu činností zvaných cviky, a stejné je to i při cvičení se ve zbožnosti. Také jde o sadu „cviků“.Zde můžeme shrnout to, co jsme se dozvěděli v předchozích verších z Pavlova listu Tm. V první řadě to určitě znamená vzdát se některých pozemských věcí. Věcí, které jsou z pohledu světa žádoucí a nezbytné, ale z pohledu věčnosti jsou zcela podružné a zbytečné. Našim duchovním svalům neprospěje, budeme-li se starat hlavně o pozemské a materiální věci. Cvičit se ve zbožnosti nepochybně také znamená dennodenně pěstovat vztah s Bohem. Každý z nás má v životě nějaké dobré a hluboké vztahy. Jak jsme k nim došli? Jak je rozvíjíme? V každém dobrém a opravdovém vztahu: 1. spolu lidé tráví čas 2. mluví spolu o tom, co je pro ně důležité 3. projevují o druhého zájem 4. snaží se ho poznat 5. naslouchají 6. dělají věci společně 7. sdílí se o to, co mají a co prožívají. Stejné principy zcela určitě platí i v případě, že nám jde o hluboký a oddaný vztah s Bohem. Jak můžeme mluvit s Bohem? Samozřejmě v modlitbě. Jak ho můžeme poznávat? Četbou Bible a dalších křesťanských knih, nasloucháním kázáním a zkušenostem druhých, přemýšlením nad Božími věcmi a nad tím, co Bůh dělá v mém životě. Jak můžeme s Bohem dělat věci společně? Zapojením se do služby, do práce v církvi a tak, že budeme svoje každo-denní činnosti dělat v Boží přítomnosti, že se budeme Boha dotazovat, jak věci dělat dobře a v souladu s jeho vůlí. Jak můžeme s Bohem sdílet, co máme? Používáním duchovních darů. Sdílením materiálních věcí s těmi, kteří je potřebují. Finanční podporou těch, kteří strádají nebo jsou postiženi nemocí či přírodní katastrofou. Jak můžeme s Bohem trávit čas? Při všech výše zmíněných aktivitách a samozřejmě také ve společenství Boží rodiny s těmi, kteří Boha milují. Výhody dobré duchovní kondice Proč je tak důležité být v dobré duchovní kondici? Sportovec, který je v dobré kondici, je pro svůj tým přínosem. Dobrá kondice také znamená, že je zde menší riziko zranění, a když už ke zranění dojde, uzdravení nastává rychleji. Stejné to je, když následujeme Krista. Když jsme v dobré duchovní kondici, jsme přínosem pro naši rodinu, církev i komunitu. Dobrá duchovní kondice znamená menší riziko zranění, tedy že útoky zla jsou méně účinné a rychleji se z nich uzdravujeme.
Jediným způsobem, jak pěstovat duchovní svaly, je nechat náš život formovat tím, co je trvalé.
Je třeba každý den pamatovat na Pavlova slova: Nepopřávej sluchu bohaprázdným povídačkám a babským tlachům. Všechen čas a energii zaměř raději na svůj duchovní vzestup. Tělesná zdatnost je sice užitečná, ale ta duchovní je nepostradatelná při všem. Cvič se tedy v poslušnosti vůči Bohu. Budeš to potřebovat zde a je to dobrý vklad i pro věčnost. (1 Tm 4,7-8, Průvodce životem) Závěr Na závěr můžeme říct, že duchovní zdraví by pro nás mělo být na prvním místě. Bohužel se stává, že se pohybujeme mezi všemi třemi úrovněmi života. Někdy dovolíme, aby naše rozhodnutí, plány a cíle, byly ovlivněny tím, čím nás obklopuje svět. V tu chvíli se ale život může zkomplikovat, zamotat a bolet. Někdy dovolíme, aby náš život byl ovládán tím, co je dočasné. Mohou to být dobré věci, ale z pohledu věčnosti jsou podružné. Na této úrovni rozřeďujeme to, co je důležité, a Bůh se může z našeho života vytratit. Bible nás ale učí, že je třeba žít život, který je formován tím, co je trvalé. V tom případě musíme stále znovu a znovu zvát Ježíše do našeho srdce. Žádná změna v životě se totiž neodehraje, nezačneme-li zevnitř. Využijme dnešek tomu, abychom si uvědomili, které věci rozřeďují naši víru a snaží se tak Boha vyloučit z našeho života. Usilujme o duchovní zdraví. Dejme si ne novoroční, ale každodenní předsevzetí, že se budeme udržovat v dobré duchovní kondici, že budeme pravidelně, nejlépe denně pěstovat naše duchovní svaly. AMEN

Kázání číslo: 35                           
verše: Matouš 7 kap.          
                     verš:7-13
Datum:   22. 12. 2018 dopoledne písně:1) 95
                                                                            2) 183
                         
 Téma: co si přát do nového roku 2019?
    --------------------------------------------------------------------------------------------------------              
 
Vážení přátelé, bratři a sestry přeji krásné sobotní ráno a všechny vás zde zdravím pozdravem Pán s Vámi.
 
Je sobotní den, dva dny před štědrým dnem. Za pár dní bude nový rok.
 
Každý z nás bude o tom, přemýšlet, co v tomto roce prožil a co si přát do nového roku 2019.
 
Určitě bylo hodně krásných chvil, na které budeme vzpomínat. Možná, že byly i chvíle, kdy nám nebylo dobře a měli jsme různá trápení a starosti.
 
V tento slavnostní den bych chtěl začít své zamyšlení čtením z písma:
Prosím otevřeme si: 1 Kr. 3,1-15 Šalomounovo přání :
 
1 Královská 3:1  Šalomoun se spříznil s faraónem, králem egyptským. Pojal faraónovu dceru za ženu a uvedl ji do Města Davidova, kde pobývala, dokud nedokončil stavbu svého domu a domu Hospodinova a hradeb kolem Jeruzaléma.
2  Lid však obětoval na posvátných návrších, neboť dům pro Hospodinovo jméno nebyl ještě v oněch dnech zbudován.
 
 
 
 
                                           -2-
3  Šalomoun miloval Hospodina. Řídil se nařízeními svého otce Davida, až na to, že obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších.
4  Jednou šel král do Gibeónu, aby tam obětoval; bylo to největší posvátné návrší. Šalomoun tam na oltáři obětoval tisíc zápalných obětí.
5  V Gibeónu se Šalomounovi ukázal v noci ve snu Hospodin. Bůh řekl: "Žádej, co ti mám dát."
6  Šalomoun odvětil: "Ty jsi prokazoval velké milosrdenství svému služebníku, mému otci Davidovi, a on před tebou chodil věrně, spravedlivě a se srdcem upřímným vůči tobě. Toto velké milosrdenství jsi mu zachoval a dal jsi mu syna, který sedí na jeho trůnu, jak je tomu dnes.
7  Hospodine, můj Bože, ty jsi nyní po mém otci Davidovi ustanovil za krále svého služebníka, ale já jsem příliš mladý, neumím vycházet a vcházet.
8  A tvůj služebník je uprostřed tvého lidu, který jsi vyvolil, lidu tak početného, že nemůže být pro množství počítán ani sečten.
9  Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé, aby mohl soudit tvůj lid a dovedl rozlišovat mezi dobrem a zlem. Neboť kdo by dokázal soudit tento tvůj lid, jemuž je tak těžko vládnout?"
10  Panovníku se líbilo, že Šalomoun žádal o tuto věc.
11  Bůh mu řekl: "Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel, ale žádal jsi pro sebe rozumnost při soudním jednání,
12  hle, učiním podle tvých slov. Dávám ti moudré a rozumné srdce, takže nikdo tobě podobný nebyl před tebou a ani po tobě nepovstane nikdo tobě podobný.
13  A dávám ti i to, oč jsi nežádal, bohatství i slávu, tak aby nebyl nikdo tobě podobný mezi králi po všechny tvé dny.
                                           -3-
 
14  Budeš-li chodit po mých cestách a zachovávat má nařízení a přikázání, tak jako chodil tvůj otec David, prodloužím tvé dny."
15  Tu se Šalomoun probudil a viděl, že to byl sen. Šel tedy do Jeruzaléma a postavil se před schránu Panovníkovy smlouvy, přinesl zápalné oběti, připravil oběti pokojné a vystrojil všem svým služebníkům hody.
 
To jsou zajímavé myšlenky. Šalamoun si přál srdce vnímavé.
 
Prosím pojďme si ještě přečíst verše zapsané v knize Přísloví: 8,12-36
Přísloví 8:12 Já, Moudrost, bydlím s chytrostí, nalézám obezřetné poznání.
13  Bázeň před Hospodinem znamená nenávidět zlo; nenávidím povýšenost, pýchu, cestu zlou, proradná ústa.
14 U mne je rada i pohotová pomoc, jsem rozumnost, u mne je bohatýrská síla.
15 Skrze mne kralují králové a vydávají spravedlivá nařízení vládci,
16 skrze mne velí velitelé a všichni urození soudí spravedlivě.
 
Rok končí a hodilo by se vám něco hezkého popřát do nového roku. Člověk se tomu tak nějak nevyhne. Když někoho potkáte na začátku roku, je slušností mu něco popřát.
No jo, ale co? Co bych vám měl přát? Něco, co si myslím, že je pro vás dobré?
Co já vím, co je pro vás dobré. Tak to, co byste vy sami chtěli?
 
To by bylo zajímavé, před tím popřáním se nejdřív zeptat: A co bys tak chtěl v tom novém roce, abych ti to mohl přát?
 
 
 
                                                -4-
 
Já jsem hodně před psaním tohoto kázání přemýšlel o tom, co je psáno v těch verších, které jsme četli.
 
Bůh se ptá Šalomouna, co by mu tak on, Bůh, mohl dopřát.
 
Král Šalomoun. Už jste o něm asi slyšeli. Máme ho v mysli, ve vzpomínkách, jako toho moudrého pana krále, který dokázal rozsoudit ty dvě matky, kterým ale přežilo jen jedno dítě. A on to tak (mile?) rozsoudil.
 
Taky že napsal moudré věci, jako třeba knihu Kazatel.
Postavil Boží chrám v Jeruzalémě.
 
Ale možná, že i někdo ví, že z hlediska víry nakonec Šalomoun špatně dopadl.
 
Někde jsem slyšel, že Bible je jako voda. Že je tak mělká a bezpečná, že se v ní ani dítě neutopí a může se v ní směle brouzdat a hrát si.
 
Zároveň je prý tak hluboká, že ani nejvzdělanější a nejmoudřejší mudrc se nikdy nepotopí až na dno.
 
Na příběhu krále Šalomouna je to vidět.
 
Na první pohled hezký příběh o tom, jak si člověk dobře vybral, když mu Pán Bůh dal nabídku. Že si vybral moudrost, vnímavé srdce při rozhodování a vládnutí.
 
Tedy něco pro druhé, nejen pro sebe. Hezký příběh.
 
Moudré srdce je důležité.
 
 
 
                                     -5-
 
Škoda, že neumím zpívat, zazpíval bych vám písničku: Moudrost mi pane, dávej.
 
Ale při hlubším ponoření se do příběhu zjistíme, že je to mnohem složitější. Že Šalomoun je mnohem složitější než moudrý pan král, který dobře rozsoudil dvě mámy.
 
Už v té části příběhu, kterou jsme četli, se dovídáme divné věci. Šalomoun si vzal za ženu dceru egyptského krále.
 
Ano, moudrý politický tah. Proč spolu bojovat, když se můžou milovat? Make love not war.
 
Ale tohle nebyla cesta, po které se měli Izraelci vydávat v rámci mírového soužití. Bůh to výslovně zakázal, aby si Izraelec bral za ženu cizinku.
 
Druhá věc: Četli jsme, že Šalomoun obětoval někde v Gibeonu tisíc zápalných obětí. To je hezké. Ale komu to obětoval? To se tam nepíše. No tak asi Bohu, ne? Určitě? Asi lepší varianta. Ale pořád úplně špatná.
 
Král nesměl obětovat. Král neměl právo míchat se do věcí náboženského kultu. O pár stránek dřív zkusil král Saul něco podobného, mnohem menšího, a Bůh ho za to odsoudil. Škaredě.
 
To třetí. "Šalomoun miloval Hospodina. Řídil se nařízeními svého otce Davida, až na to, že obětoval a pálil kadidlo na posvátných návrších."
 
Tady je to napsáno už přímo. Miloval Boha, ale neměl problém si zahrávat i s jinými bohy.
 
Zní to jako svobodný multináboženský dialog. Taky příčina pádu celého národa. A mohli bychom pokračovat.
 
                                     -6-
 
Hodně dlouho. Šalomoun nebyl jen milý moudrý pan král. Vlastně skoro vůbec. V mnoha věcech to byl hnusný člověk. Zbabělec a vrah.
 
Proč to říkám? K takovému, i k takovému, člověku Bůh přichází. Tedy: snad i ke mně.
 
A Šalomoun si mohl něco přát. Další divná věc. Bůh chtěl, aby nad Izraelem vládl dobrý král. Proč mu tedy dává svobodu? Tak šílenou svobodu? Proč se ho vůbec ptal?
 
Vždyť přece Bůh ví nejlíp, co potřebujeme.
 
Tak ať nám to dá. Hmmm. Asi ne.
 
Asi to takhle s Pánem Bohem nefunguje, že by rozhodoval za nás. Bůh nás lidi bere vážně jako svobodné partnery.
 
Dobře, Šalomoun si vybral. A Bohu se to líbilo. A ještě mu přidal.
 
Co my? My nejsme králové a trošičku, malinko pochybuju, že se nám dneska večer zjeví ve snu Bůh a bude se ptát, co bychom rádi. Anebo naopak vůbec nepochybuju?
Jsme v úplně stejné situaci jako Šalomoun? Ano. Jsme.
 
Nejsme králové ani prezidenti nad národem. Zato se ale máme královsky. Minimálně si žijeme královsky. Doslova.
 
Jíme kdy, a co chceme, můžeme si vybírat, co nám chutná a co ne.
Bydlíme v teple, s teplou vodou.
V bezpečí chráněni vlastní armádou a policií, kterou si platíme.
 
                                          -7-
Rozhodujeme sami, co uděláme s penězi a s časem.
 
Dokonce se spoustou volného času. Atd. atd. 
 
Bratři a sestry, my všichni žijeme jako králové. A v této naší demokracii, my všichni jsme králové s velikou mocí.
 
A Ježíš, říká: (Matouš 7:7) Proste, a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlučte a bude vám otevřeno.  
 
Tak dobře.
Co tedy máme komu přát do nového roku?
 
To není bezvýznamná otázka.
 
Když si uvědomíte, že každý okolo vás je tak trochu král.
 
A že každý z nás má velikou moc Pána Boha prosit a bude mu dáno.
Co mám komu přát do nového roku?
 
Nebo je to novoroční přání jen taková blbost?
 
Pokud ano, nedělejte to.
 
Pokud ne, berte to vážně.
 
Naše modlitby bere Bůh smrtelně vážně.
 
A přání a modlitba má jít ruku v ruce.
 
Co ti mám tedy přát?
Za co se mám pro Tebe modlit?
A co mám přát sobě a za co se mám modlit sám pro sebe?
 
Přesně podle Ježíšova: miluj svého bližního, jako sám sebe.
 
                                                   -8-
 
 
My víme, alespoň většinou, co je dobré a co špatné.
A přejeme sobě i druhým hodně štěstí a zdraví...do nového roku.
 
To je dobré.
 
Ale co je nejlepší?
 
Co je nejdůležitější?
 
Co Ti, Bože, odpovím dnes v noci, až se mě zeptáš, co si přeju?
 
A co chci přát i druhým?
 
Co je to nejvíc?
 
Co jako král svého života, Bože, pod Tvojí svrchovanou vládou, co pro sebe žádám?
 
A pozor, pokud si něco opravdu přeješ, opravdu chceš, pak to i opravdu děláš. 
 
Je to na Tobě, člověče.
Bůh ti dal v tomto svobodu.
Obrovskou svobodu.
Obrovskou moc.
Obrovskou zodpovědnost.
 
Tak, co to bude?
Zdraví, bohatství a klid?
Ano, to je dobré. Ale není to to nejlepší.
 
 
 
 
                                              -9-
 
Bůh říkal Šalomounovi: "Protože jsi žádal o toto a nežádal jsi pro sebe ani dlouhý věk ani jsi nežádal bohatství, ba ani jsi nežádal bezživotí svých nepřátel,… 
Zdraví, bohatství a klid není to nejlepší, co si můžeme přát.
Tak co?
Moudrost?
Tak to je asi lepší.
 
Víte, nemám v plánu Vám říci, co je pro vás a pro vaše bližní to nejlepší.
 
Co si máte přát, za co se máte modlit.
 
Bůh nám všem dal v tomto svobodu.
 
A spoustu příběhů a příkladů v Bibli, jako ukazatele, kudy ano a kudy ne.
A některé ty ukazatele jsou myslím už velmi blízko cíle.
 
Já vám tedy z celého srdce a upřímně přeji verši Bible:
 
Miluj svého bližního, jako sám sebe. 
Chci tvá nařízení dodržovat, Hospodine, jen mě nikdy neopouštěj!
 
Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
 
A tak zůstává víra, naděje a láska, ale největší z těch tří je láska.
 
Bratři a sestry, králové a královny, prosím, zapomeňte na: hodně štěstí a zdraví do nového roku.
Máte na víc.
 
                                                        Amen.